Tento díl seriálu o ukončených příbězích píši téměř přesně dva roky po té, co skončil pozemský příběh Zuzany Navarové (18. června 1959 - 7. prosince 2004) a pár měsíců po té, co jsem zhlédl na totéž téma televizní dokument z příslušného cyklu. Ten dokument byl nutně rozpačitý. Dva lidé, kteří k ní měli snad nejblíže v celé branži - Radůza a Zuzana Hanousková - do něj nepřispěli. Z příspěvků ostatních jaksi vyplynulo, že ji měli rádi, že ji považovali za mimořádnou osobnost, a že se beznadějně perou s tím, aby vysvětlili, co bylo středem té výjimečnosti. Nemyslím si, že bych si s podobným úkolem mohl poradit lépe, budu tedy také kroužit kolem doufaje, že většina čtenářů F&C si je stejně její výjimečnosti vědoma.

Stručný převážně profesní životopis
Byla z Hradce Králové, kde začínala muzikantskou kariéru v kapele Výlety. Její nějaké nahrávky by měly být ve fonotéce místního studia ČRo, na deskách nikoliv. Do Prahy přišla na sklonku sedmdesátých let studovat španělštinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Potkala se zde s duem Vřešťál - Sázavský a v roce 1980 založili Nerez, jednu z nejdůležitějších kapel české folkové historie. Na začátku devadesátých let se v kapele ale začalo něco měnit a protagonisté ji rozpustili před tím, než by si vůbec publikum mohlo ubývající jiskry všimnout. Zůstaly po ní především tři výtečné řadovky (Masopust (1986), Na vařený nudli (1988), Ke zdi (1990)), vánoční speciál (Nerez v Betlémě (1993)), a několik alb z raritek a výběrů (Co se nevešlo (Nerez a Vy) (1991), Stará láska Nerez a vy (1993), Co se nevešlo (pozdní sběr) (2001) a Nej nej nej (2001)). Když Nerez definitivně končil, už měla Zuzana za sebou své sólové album s Caribe Jazz Quintetem (Caribe (1992)) a zakládala skupinu Tres s kolumbijským písničkářem a kytaristou Ivánem Gutiérrezem a s baskytaristou Karlem Cábou (stejnojmenné album 1995). Tres se postupně transformovala ve skupinu Koa a přišla výtečná alba Skleněná vrba (1999) a Zelené album (2000) - ještě s Ivánem a konečně Barvy všecky (2001) a Jako Šántidéví (2003) už bez něj. Na dalším albu Koa (2006) jsou ještě tři před tím nevydané písně Zuzany Navarové.
Zapomenout bych neměl ještě na nedoceněný projekt Vlastimila Pešky Morytáty a balady (1993), kde se Navarová představuje jako výtečná a citlivá interpretka lidových písní po boku Víta Sázavského a Jana Nedvěda, a na Plíhalovu kainarovskou desku Nebe počká, kde nádherně vystřihla pět Kainarových písní.
Naopak za opomenutelný považuji posmrtný výběr Smutkům na kabát (2005). Kompletní výčet by mohl obsahovat ještě několik titulů s její větší či menší autorskou či interpretační účastí. Nechci se ale utopit ve faktografii. Navarová dostala s Nerezem Portu v roce 1982, cenu jako objev Vokalízy v roce 1982 a v roce 1991 jí Český hudební fond udělil cenu jako nejlepší libretistce (tedy textařce) roku 1990. V roce 1999 jí a Ivánovi skupina nezávislých publicistů udělila cenu Žlutá ponorka.

Co všechno stihla
Možná málo se ví, že kromě písniček skládala občas i hudbu divadelní a k animovaným filmům. Ví se, ale zapomíná se, že byla i výtečnou producentkou v jistém slova smyslu. Objevila a pomohla prosadit nejen Radůzu (všeobecně oblíbená historka), ale i Věru Bílou, které produkovala první album a přesvědčila firmu k jeho vydání.
Pracovala v Intergramu a přesvědčila mne v devadesátých letech, kdy jsme všichni v autorských právech tápali, že to je dobrá myšlenka. Od začátku 90. let stála v čele Nadace Život umělce, který se staral o umělce seniory i o ty začínající, kteří potřebují finanční i jinou pomoc. Snažila se zapojit i do Rómské občanské iniciativy, protože prostě měla pocit, že je vždy třeba stát na straně slabších a handicapovaných. A jak sama řekla, bez ohledu na to, čím člověk je, se musí vždycky ozvat proti bezpráví.

Zavařovačka s čajem
Další detail, který mi tane na mysli, je vlastně nehudební. Při onom televizním natáčení si přivezla listový zelený čaj, spařila si ho do zavařovačky a upíjela z něj. Až jsem si vzpomněl na Diogena nebo Františka z Assisi, kteří se také snažili minimalizovat počet věcí. Proč nepoužít obyčejnou sklenici? Také v pauze mezi natáčením zmizela nenápadně za klubem na parkovišti a zjistil jsem, že si tam cvičí tai-chi. Pozdější pracovní schůzky jsme si dávali v čajovnách. Nechci vést filosofie o jejím životním stylu a osobním boji, ale v tomhle mi zase silně připomněla Emila Pospíšila a jeho boj s chorobou.

Barvy všecky
Jako textař jsem si jejích textů užíval. Ty počáteční mi přišly takové trochu moc náznakové, zahleděné většinou do dívčího světa, ale formálně vybroušené, dokazující sečtělost i dobrý vkus autorky a schopnost jemnokresby. Ostatně dostala za ně cenu a říkalo se právem, že je jednou z mála textařek, jejichž texty se obejdou i bez muziky. V nekrologu napsal Jan Rejžek: "Navíc Tvé texty, plné ženských tajemství, nápovědí i zámlk, překonávaly snad všechno, co tu v písňové tvorbě o odvěké bitvě pohlaví vzniklo, dávno před Olgou Sommerovou."
Ale podle mého soudu ještě mnohem lepší byly ty pozdější. I ony mnohdy zůstaly v náznaku, protože vypovídaly o věcech nevtělitelných do slov, ale z jak široké škály byly formálně i obsahově! V našem posledním novinovém rozhovoru mi řekla: "Způsob psaní jsem změnila úplně, teď se snažím psát co nejsrozumitelněji, a co nejjasněji. Žádný verš u mě není nahodilý, všecko to něco přesného znamená, i když je to možná vyjádřeno tak velkou zkratkou, že to působí na někoho nesrozumitelně."
V recenzi na album Barvy všecky to básnivě vystihl Jiří Černý: "Když jsem se poprvé v životě potopil pod hladinu moře, pochopil jsem, jak kouzelný byl nápad francouzského kapitána Jacquesa Cousteaua tam bydlet. A když teď poslouchám Barvy všecky, nové album Zuzany Navarové a její skupiny Koa, mám pocit, že oni mě tam už přestěhovali."
Navarová zpívala kromě češtiny i španělsky, anglicky, romsky, slovensky, rusky, jidiš, kečuánsky a pár slov třeba tibetsky (Taši delé). A zase to nebyla póza, ale nejpřirozenější vyjádření propojení světa, invarinatu lidského života, který plně korespondoval i s hudebním obsahem posledních alb, kde najdete tak různorodé hudební motivy, že nálepka zpěvačky latinské působí až úsměvně.

Zlatá deska
S každou deskou jsem byl vždy znovu fascinován tím, jak je lepší a lepší. Kdo si myslel, že po rozpadu Nerez je vrchol kariéry už za ní (a možná to dva tři roky tak vypadalo, ale to si jen zkoušela nové boty na cestu), velmi se mýlil. Jako když jdete na kopec a vidíte vrchol před sebou, vystoupíte na něj a zjistíte, že to je jen stupeň a cesta stoupá dál. Jediný, kdo si to nějak neuvědomil, byla česká popová rádia. První hit, který vzala na vědomí, byla až v roce 2004 Marie (co se chce vracet) z alba Jako Šántidéví, píseň rozverná a spíš okrajová pro vnímání jejího talentu.
Její poslední období bylo po tvůrčí stránce bohaté a šťastné. V roce 2001 dostala Anděla v kategorii Folk, v roce 2003 zlatý klíč od Folk & Country a v roce 2004 mi připadla čest předat jí jménem vydavatelství Indies Zlatou desku za Barvy všecky. Bylo to 11. 11. v Kuřimi. Přišlo mi, že je po koncertu nějaká smutná a zeptal jsem se jí v šatně, jestli je všechno v pořádku a jestli s ní můžu počítat zas tak za rok a půl na koncert. "Počítat můžeš," řekla. Bylo to poslední setkání.
V roce 2005 byla posmrtně uvedena do Síně slávy Akademie populární hudby za rok 2004.



Psáno pro Folk & Country 2/2007
Jiří Moravský Brabec
Stránka s článkem: není
www.folkcountry.cz