Čtvrtek Jana Rejžka

Milá Zuzano, Tys tomu dala. Místo toho, abych tu psal o zásadních vnitropolitických záležitostech, jako je opakování senátních voleb v jednom pražském obvodu, nad čímž tak vřískal pan prezident, nebo o tom, jak se Grebeníčkovi komunisté hodlají distancovat od minulosti (zřejmě včetně činů estébáckého otce jejich předsedy), musím Ti honem napsat opožděný a trochu dotčený milostný dopis. Co Tě to napadlo, šokovat nejen mne, ale vůbec spoustu lidí tím, žes v úterý náhle odletěla na nekonečný koncert do imaginární hospody na věčnosti?
Zanechalas tu plno smutných a ubrečených kamarádů, kteří Tě měli strašně rádi a najednou se musí vyrovnávat s tím, že nejsi a nebudeš. Představ si, že zasloužilý portovní soudruh Michal Jupp Konečný z magazínu Folk&Country v návalu žalu dokonce pravil, žes byla největší osobností v tomto žánru. Úplně Tě vidím, jak slzíš smíchy. Každá přirovnání kulhají, ale tohle je dokonalý Meresjev.
Na pojmy typu "první dáma čehokoli" mají ostatně léta patent spíš mediální šíbři playbackových silikonových androidních pop stařen. Copak v muzice platí nějaké "nej"? Jak a proč měřit výšku Dáši VoňkovéAndrtové, Ivy Bittové nebo Zuzany Michnové? Tvá osobitost a nenahraditelnost přece spočívala v tom, žes byla vždycky žádné nepodobná a proměnlivá Romka, Kubánka, Carmen, Eržika i Ráchel, schovaná v křehké osůbce zjevu chytré studentky s velkými brýlemi.

Už nevím, kdy jsem Tě slyšel zpívat poprvé, ale jistě to bylo někdy počátkem 80. let, kdy zjevení vaší sympatické partičky jménem Nerez znamenalo pro kritiky radostnou úlevu. Žádní Kučerovci. Nikdy předtím tu nebyla sestava, která tak skvěle kombinovala latinskoamerické hudební vlivy s vynikajícím písničkářským rukopisem Vítka Sázavského, Zdeňka Vřešťála a Tvým.
Od první chvíle jsem na Tebe zíral jako na svatý obrázek. Teprve letos mi temná brazilská madona Virginia Rodriguesová přivodila podobný posluchačský zážitek jako tehdy Tvůj podmanivý, zdrženlivě elektrizující hlas a texty, které bolševik radši asi ani nechápal. Když jsi zazpívala "tisíckrát přišívaný knoflíček u krku máš", natož "zhasni a dělej všechno, co se dělat může", zřejmě jsem nebyl jediný z kolegů, kdo zhluboka dýchal a odhazoval notýsek s poznámkami. Navíc Tvé texty, plné ženských tajemství, nápovědí i zámlk, překonávaly snad všechno, co tu v písňové tvorbě o odvěké bitvě pohlaví vzniklo, dávno před Olgou Sommerovou.
Nerez bez Tebe už mě tolik nebavil, ale s nadšením jsem sledoval, jak ses pustila do bohulibých činností jako předsedání správní radě Nadace Život umělce, o demonstrování pro svobodu Tibetu, referendu o Temelínu nebo o propuštění kubánských politických vězňů nemluvě.

Kdo dnes ví, že jsi objevila Věru Bílou a Radůzu? Okázale polepšený skin Landa pořádá mše, kde káže o toleranci a lásce k bližním, ale Tys samozřejmě vzala do báječné kapely Koa Kolumbijce, Peruánce a famózního nevidomého Roma Maria Biháriho. Jak široké bylo Tvé srdce?
Když jsem Tě potkal holohlavou a se šátkem na hlavě, odbylas to vtipně, že miluješ Sinead O'Connorovou. Pochopil jsem a začal se o Tebe bát. Smekám, jak jsi boj s nemocí vedla tiše, ale úporně, a nevydala ses napospas třeba hyenám z Blesku, jež minutu po minutě dychtivě sledovaly umírání Miloslava Šimka nebo Heleny Růžičkové.
V Americe mají takový zažitý zvyk, že když umře nějaký oblíbený divadelní herec, na Broadwayi na chvíli zhasnou světla. V některých muzikantských klubech prý předevčírem na Tvou počest naopak zažehli svíčky. To je ono, to se mi líbí. Vždyť s námi zůstáváš ve spoustě nahrávek a vzpomínek rozsvícená navždycky dál. Dobrou noc, Zuzano.



Psáno pro Lidové noviny 9.12.2004
Jan Rejžek
Stránka s článkem: http://lidovky.centrum.cz/clanek.phtml?id=313947
www.lidovky.cz