Co předchozí disky Skleněná vrba a Zelené album předkreslily, to Barvy všecky dobarvují. Když jsem se poprvé v životě potopil pod hladinu moře, pochopil jsem, jak kouzelný byl nápad francouzského kapitána Jacquesa Cousteaua tam bydlet. A když teď poslouchám Barvy všecky, nové album Zuzany Navarové a její skupiny Koa, mám pocit, že oni mě tam už přestěhovali.

Jako bych už nejen červenou, modrou, zelenou a žlutou, co mají na obalu, ale vůbec všecky jejich zvukové barvy vnímal zjemnělé, a přece zvýrazněné a zvětšené. Jako se vám pod hladinou zdají vaše ruce.
V dávných dobách, kdy Navarová měla jako členka skupiny Nerez rovnocenné zpěvácké partnery v Sázavském a Vřešťálovi, jsem si neuměl představit, že by s jinými hudebníky někdy mohla být změněná a ještě osobitější. Po jejím pátém „beznerezovém“ albu už o tom nepochybuji. Co předchozí disky Skleněná vrba a Zelené album předkreslily, to Barvy všecky dobarvují. Zuzanin dlouholetý kolumbijský spoluhráč Iván Gutiérrez odešel, ale latinsko-americký nádech zde zůstává ve vytepávaném rytmu a v notné dávce peruánské krve Camila Callera. Do sólové kytary se vmísily turecké i čerkeské geny Omara Khaouaje. Nevidomý romský zpěvák, akordeonista a klávesista Mário Bihári sem přišel z Deylovy konzervatoře poučený, ale nikoli překultivovaný, s podivuhodným, až černošsky měkkým a ohebným hlasem i s vlastními písničkami, které do romské pospolitosti Kelarové, Točkolotoče, Věry Bílé nebo Triny vnášejí zase odlišný pohled. Klasickou Evropu představují ve skupině Koa jen její dvě pětiny, Zuzanin někdejší producent, kontrabasista František Raba a sama Zuzana Navarová. Všech jejích jedenáct nových písniček jen znovu dokazuje, o čem jsem už dlouho přesvědčen: že patří k nejlepším našim autorům moderní populární hudby. Navarová není nová jako Pavla Milcová, Radůza nebo Sestry Steinovy, není světoběžná jako Iva Bittová, Dáša Andrtová nebo Zuzana Lapčíková, ale svůj hudební svět vybásňuje s nemenší originalitou, krok za krokem, a tak spolehlivě a bez vnějších efektů, až to leckomu může připadat už samozřejmé.
Není to samozřejmé; je to stejně zvláštní jako představa, že „Zelená hvězda padá do rybníka, to Josef Lada čeká na vodníka“ a jako to, že tento obraz se vejde do písničky i vedle Cousteaua, co mává ploutvemi. Není ani samozřejmé, jak Zuzana Navarová objevila pro českou hudbu Věru Bílou a Radůzu, vlastně své konkurentky.
Po osamostatnění od Nerezu nám některým dalo trochu práce si zvyknout na Zuzanin nový, cizokrajný kolorit. Počínaje oněmi písmeny d.T., za jejím jménem, což jsou iniciály příjmení po kubánském manželovi (de Tejada), až pod název skupiny Koa, vlastně tropického stromu, z jehož dřeva se vyrábějí hudební nástroje.
Říct, že jsme si zvykli, by nebyla pravda. Navarová a Koa nás stáhli pod svou hladinu.



Vstupenka, hudební recenze Jiřího Černého pro stanici Český rozhlas 2, Praha, 8.1.2002
Jiří Černý
Stránka s článkem: www.nacerno.cz/view.php?cisloclanku=2003071401
www.nacerno.cz