V písničkářství, jemně podloženém stylově rozmanitou hudbou, se Zuzana Navarová našla. Je zajímavé, že její talent se naplno rozevřel až poté, co měla za sebou největší pecky s kapelou Nerez. Začalo to albem Skleněná vrba (1999) a pokračovalo výtečným titulem Barvy všecky (2001). Studiovou řadu nyní spíná do jakési pomyslné trilogie deska Jako Šántidéví, v překladu Jako bohyně míru. Zdroje hudby zůstaly stejné. Navarová měla už za časů Nerezu cit pro nehlučnou, avšak rytmicky strhující muziku, stejně jako zvládala šanson nebo baladický folk. Aranžmá na nové desce jsou prostá a trefná. Odráží se v nich zkušenost z předchozích projektů či hudebních výletů, zatímco energie muziky, zosobněné kapelou Koa, proudí často z horkého jihu. Navarová těsně srostla s romskou a latinskou hudbou, již zasnoubila s folkem v písni Svátek má Žofie. "Ať příští jitra tvá jsou jasná, tak jako slunce na vodě a jak ta voda s vínem, jako hvězdy, co mi choděj' do sna," zpívá zcela přirozeně. Navarová umí být odvázaná i jadrně přímočará bez toho, že by ztratila nadhled a vtip. Zpěvačka tvaruje s přehledem a lehkou elegancí šansony, vytváří nové svérázné lidovky, jako třeba Klobouk, balady (Orlice) i trampskou píseň Cesta dom'. A podle svého zvyku dává prostor novému písničkáři Mário Bihárymu, členovi doprovodné kapely Koa. V porovnání s předchozím albem Barvy všecky je nová deska ještě rozmanitější a otevřenější. Navarová ladně a podmanivě prochází žánry. Být při tom je radost.



Psáno pro Mladá fronta Dnes 2.12.2003
Vladimír Vlasák
Stránka s článkem: není přístupná
www.mfdnes.cz