MÁRIO BIHÁRI (22) je hudebník, který doprovází Zuzanu Navarovou a Ivana Gutiérreze na klavír, ale v posledních letech se pustil s neobyčejnou energií i do fotografování. Povídat si s ním je ale o něčem hlubším než o pouhém bavení se o kumštu. Překvapí vás totiž obrovským nadhledem nad věcmi, které my, ostatní lidé, občas vnímáme jako naprosto samozřejmé. Jeho fotografie promlouvají k lidem s nevšední otevřeností a jemností - možná i proto, že on sám je nevidomý.
Narodil jsem se v Bratislavě. V sedmi letech jsem začal hrát na piano, bylo takové černé, stávalo u nás doma v koutě. Tehdy mně hudba jako taková moc neříkala. Dalo by se říci, že jsem byl jen takový nadšenec. To nadšení ale bohužel netrvá nikdy moc dlouho - byl jsem dost neuvědomělý žák jak ve škole, tak i ve hře na klavír. Asi v osmi letech jsem utrpěl úraz při běžné operaci očí a prakticky ztratil zrak. Díky hloupým komunistům bylo nutné, abych studoval na Slovensku až v Levoči, protože v té době byla jediná základní škola s hudebním zaměřením pro zrakově handicapované pouze tam. Tu jsem flákal a moji rodiče mi posléze dali na výběr dvě cesty - první byla gymnázium, druhá hudební konzervatoř. S trochou sebezapření jsem si vybral konzervatoř a ladičskou školu Jana Deyla v Praze, která se jako jediná věnuje výchově zrakově postižených studentů. Letos ji studuji v posledním ročníku. Je to zajímavé, ale já začal hudbu vidět a vnímat, až když jsem oslepl. To si nevymýšlím. Vidím ji barevně.
Jestli sám sebe vnímám jako výjimečného hudebníka nebo fotografa? Rozhodně ne. Oproti profesionálům mám ještě co dohánět. Jak hudbu, tak i focení nějakým způsobem prožívám, prostě a jednoduše mi to něco dává, dovoluje mi to něco cítit. Je to takový koloběh krásy. V umění - v jakémkoliv - se můžeš inspirovat něčím, co tě osloví, můžeš to použít a sdělit dál, a tak se to vlastně v tobě obrací pořád dokola. Není pro mne rozdíl mezi hudbou a focením jako takovým - obě formy vnímám naprosto stejně a zcela na stejné úrovni. To, co objevíš v mé hudbě nebo ve fotografiích, to jsem vlastně já. Všechno je to pouze otázka pocitů - kdo tvrdí, že je nesmysl, abych dobře dělal fotky jenom z toho důvodu, že jsem slepec, je prostě ignorant. Všichni jsme totiž stejní, jen s tím rozdílem, že někdo se pořád za něčím pachtí, nepostojí, a já to nedělám. Lidé by se měli zahloubat víc do sebe, něco hezkého může přece dělat každý ... Když svítí slunce na hladinu, tak se to přece musí líbit každému - jde o to, si to jen uvědomit.
K focení jsem se dostal náhodou. Nikdy předtím jsem se o ně nezajímal, celkem logicky. Až asi před dvěma lety přišel do naší školy student pražské fotografické fakulty FAMU Björn Steinz. Chtěl vyfotit, jak se na svět dívají zrakově handicapovaní lidé. Společně s ním jsem tenkrát seděl v jedné pražské hospodě, on měl čirou náhodou u sebe fotoaparát, který mi půjčil, a já tam z dlouhé chvíle začal fotit lidi. Björnovi se to velmi líbilo a navrhl mi, abych s ním začal chodil fotit. Společně jsme procházeli Prahou a fotili. Bohužel to nemělo žádnou hlubší myšlenku, šlo jen o mechanické cvakání spouští. Moje témata byla tenkrát naprosto náhodná. Fotil jsem třeba psy, jak se perou v parku na Petříně, a podobně ... Björn Steinz mi posléze nabídl spolupráci na projektu, který měl porovnávat to, jak se na svět dívám já a on. Idea byla taková, že vyfotím stejnou věc jako on a oba ji posléze porovnáme. Nakonec k tomu porovnávání zaplaťpánbůh nedošlo, protože se z toho vyvinulo něco zcela jiného. Právě proto, že to tu myšlenku nemělo, mi navrhl, abych sám popřemýšlel nad tím, jak udělat, aby se v tom něco podobného objevilo. A mne po čase napadlo, že se zaměřím na přírodu a staré věci, které mají už něco za sebou. Vybírám si věci, které se mi líbí, ke kterým něco cítím ... Já se vlastně svým fotoaparátem dívám. V úterý jsem fotil pootevřené dveře u mne doma, na které zvenku svítilo silné slunce. Já si jen představoval, jaké to asi je, jak to asi vypadá ... a nejdůležitější byl ten pocit.
Chtěl bych, aby všichni lidé byli sami sebou. Aby se nepachtili za chtěním, za materiálnem. Ideální by bylo, kdyby to ti lidé odhodili ... Já se o to snažím. Snažím se udržovat svoje materiálno pouze na určité úrovni, uvědomovat si, že jestli chci najít nějakou krásu, můžu ji najít v čemkoliv. Všichni lidé ji mohou najít, jenom musí chtít. Já sám jsem velmi citlivý člověk. A v tom focení to chci zachytit - tu krásu najít a zároveň do toho dát kus sebe samého Je to o tom, jak myslíš, jak se do toho dovedeš vžít, stejně jako u hudby. Jde vlastně o zachycování představ ... Vnitřní cítění je velmi důležité.
Teď momentálně fotím společně se svým přítelem ze školy nebo sám. S Björnem to bylo mnohem jednodušší, protože on tomu rozumí a dovoluje mi půjčovat si jeho fotoaparát, na který momentálně samozřejmě nemám. Musím fotit s fotoaparátem, který má autofocus, jinak celkem logicky nezaostřím. Tak třeba ta fotografie kapek vody na hladině Vltavy. První je vždycky myšlenka. Voda je přece symbol něčeho pro lidi důležitého, užitečného a krásného - hromada lidí si dnes už vůbec neuvědomuje, jak je taková obyčejná voda důležitá. A ta natažená ruka je symbol toho, že všechno kolem nás udělaly lidské ruce, a proto jsem to spojil dohromady, vodu a ruce ....
Čemu bych se chtěl věnovat do budoucna? Abych řekl pravdu, já nevím ... Chtěl bych se zaměřit na cokoliv, co má pro mě smysl. Třeba zkusit vyučovat hodiny klavíru nebo něco takového. Donedávna jsem sice učitelství proklínal, ale s postupem času zjišťuji, že to opravdu nějaký ten smysl má. S hraním hudby je to kapánek složitější - možná ano, budu pokračovat s někým novým, možná ne, to se ještě uvidí. Ale fotit budu s největší pravděpodobností dál.
Kdo mě nejvíc v poslední době namíchnul? Televize. No já ji nebudu jmenovat ... Točili pořad, kde vystupuji, a neustále tam ze mě dělali slepce, to mě naprosto vytáčelo. Do poslední chvíle měli určitou představu a chtěli mě do ní narvat, takže jsem z toho měl ten první den docela velikou depresi. Neustále tam cpali, jak jsem slepý a vlastně hrozně ubohý ... Co je na tom, že jsem slepec? To je můj problém a jim do toho je tak akorát hovno. Hrozně by mě mrzelo, kdyby si lidé, co to uvidí, mysleli, že to dělám jenom proto, abych se zviditelnil na úkor svého handicapu. Osobně zastávám názor, že ti lidé, kteří si opravdu myslí, že to dělám jen a pouze kvůli tomu, toho vidí ještě míň než já.


Psáno pro Reflex 51/1999 (asi 23.12.2004)
Milan Tesař
Stránka s článkem: http://www.reflex.cz/Clanek410.html
www.reflex.cz