Na Zuzanu Navarovou se možná před pár lety již trochu pozapomnělo, teď ji však opět netřeba představovat. Shrnout její tvorbu však nebude na škodu.
Navarová proslula jako členka legendárních Nerez, kteří v 80. letech udivovali celou českou alternativní scénu. Stali se průkopníky folkrocku, kam se však sami neřadili, cítili se být nade vše povzneseni. V tom měli pravdu - spojovaly se v nich totiž dva neslučitelné prvky, Zdeněk Vřešťál a právě Zuzana Navarová. Jejich písně byly zcela odlišné, společnou aranží se z nich stalo TO pro Nerez specifické.
Když se v polovině 90. let skupina rozešla, zdálo se, že nad Navarovou se zavřela hladina obecného povědomí. Vědět o sobě naopak dali Vřešťál-Sázavský, kteří nejprve produkovali řadu Nohavicových alb, aby posléze založili velice úspěšnou skupinu Neřež, která od nerezovského folkrocku přešla do alternativního rocku, funku a tu a tam i hardrocku, a to s přispěním geniálních muzikantů včetně saxofonistky Martiny Fialové a významného člena J.A.R. Filipa Jelínka. Jejich raketový start však způsobil nepatřičný efekt: neuvěřitelné spojení Nerez-J.A.R. se Vřešťálovi se Sázavským přejedlo, skupinu vlastně zrušili a v renovované podobě s úděsnou Magdalenou Škardovou předvedli tak odporně tuctový folk, jaký sami kdysi v Nerez hlasitě odsuzovali. Neřež jsou mrtví.
A zatím Zuzana Navarová zrála schována v tajném sklípku, aby po letech odšpuntována vydala nejlahodnější chutě, jaké může hudba nabídnout. Po rozpadu Nerez měla logicky následovat její strmá kariéra, protože ze tří alb Nerez plnou polovinu tvoří takřka výhradně její písně, zvláště poslední Ke zdi je jí plné. Tam je také přesně to, na co po letech navázala. Zatím však přišlo velmi nenápadné album Caribe (1994) (Caribe vyšlo v roce 1992 - pozn. Ben) obsahující španělské klasiky (Španělsko a jeho hudba se stali Navarové dávno osudem, i Nerez byl plný jejich náznaků). Za rok následovalo podobné album/skupina Tres, ve kterém se představila s jihoamerickým kytaristou Ivánem Gutiérrezem, s nímž po dalších pět let ustavičně hrála.
Až v roce 1999 spolu vydali desku nazvanou Skleněná vrba. Za sebe musím říct, že mne velmi zklamala - po dlouhých letech bez vlastní tvorby se Navarová představila jen v několika málo písničkách, které navíc byly nahrány velice nudně a nepatřičně tiše. Většinu tvořily opět Gutiérrezovy jihoamerické samby, které se stejnozvukem až zajídaly. Přesto - Navarová přinesla nadějné a nádherné písně jako Andělská, Lajla tóv nebo Bolero.
Za rok se tyto staly středobodem živé podoby Skleněné vrby na Zeleném albu, které mělo být živou rozlučkou s Ivánem Gutiérrezem vracejícím se domů. Zelené album je snad nejfantastičtější živá deska, jakou jsem kdy slyšel a nemá cenu ji dále komentovat. Následovala zásadní změna - Gutiérrez odešel a tvorba Zuzany Navarové začala převládat. A v tuto chvíli přichází Navarová s nejlepší deskou, kterou kdy natočila a s níž směle navázala na kvalitu Nerez: Barvy všecky.
Je to naprosto neuvěřitelný počin. Víceméně vždy negativní Navarová natočila ohromně veselou, respektive pozitivní desku, která je skvěle nahraná (i zahraná), která není uzavřená, ale otevřená úplně všemu, nač si jen vzpomenete - jsou zde Nerez, to specifické, co se jako nit táhne celou tvorbou Zuzany Navarové, je zde oblíbený a čím dál ujasněnější vliv španělský, ale navrch se Navarová otevřela židovské, arabské a nejvíc romské hudbě. Vedle toho zde naleznete různé výkřiky či celé dlouhé texty ve světových jazycích, např. romština, polština, arabština, španělština, portugalština, angličtina i tibetština (jestli se tak tamnímu jazyku říká). Přechody z jazyka do jazyka jsou buď teskně vážné nebo ohromně veselé (jak je tomu v úvodní Mami, já vodu nechci, kde titul úžasně souzní s romským textem).
I název Barvy všecky tomu odpovídá, i sestava skupiny, kterou nyní tvoří Češka provdaná za Španěla - (za Kubánce - pozn. webmasteři) - a Španělskem posedlá (spíše Kubou - pozn. webmasteři), patrně Španěl Camilo Caller (Camilo je Čech, jeho tatínek žije v Peru - pozn. webmasteři) Róm Mário Bihári, napůl Turek Omar Khaouaj a Čech František Raba…
Gutiérrezův odchod neznamenal pro Navarovou žádnou tragédii. Její doprovodná skupina Koa jako by naopak posílila v individuální píli. Gutiérrezovy vokální a mnohdy i hudební party cele nahradil otrkaný Mário Bihári, slepý hudebník, který ďábelským tempem prohání harmoniku i piáno, a který se na albu podílel dokonce autorsky - jeho nádherně romské písně Kamínek a Řekni mi, Bože tvoří vrchol desky. Gutiérrezovu kytaru převzal mladičký Omar Khaouaj, který se oproti Gutiérrezovu vášnivému likvidování kytary sotva slyšitelně a doslova intimně mazlí s tóny. František Raba u basy (nikoli elektrické) tradičně kouzlí, s Navarovou se pak podílel i na hudební produkci.
Nejúchvatnější na celé desce je to, že Barvy všecky vyznívají jen jaksi "mimochodem". Je to dosavadní vrchol tvorby Navarové, ale přesto je jasně cítit, že vznikla ve volné chvilce nekonečného koncertování, které tlačí skupinu vpřed, k dalším hudebním metám. Skutečně se zdá, že Barvy všecky jsou pouhým předstupněm něčeho mnohem zásadnějšího, co teprve přijde, nač se ohromně těším, ale nedovedu si to vůbec představit. Hudební turismus Navarové je totiž nevyzpytatelný, možná že příště se spolu s ní ocitneme v Africe nebo na Novém Zélandě.
Co říct k jednotlivým písním? Raději nic. Jsou nekomentovatelně nádherné. Trhají ve vás tuctovost, z obyčejného dne vám dělají zážitek, odtrhnou vás od nepříjemné reality, posilují dobrou náladu a sebevědomí a navrch vás zavrtávají hlouběji do smyslu věcí. Pomalé, rychlé, veselé, smutné, dokonalé.



Psáno pro Dobrá adresa - kulturněspolečenský časopis na internetu 2/2002
Petr Novotný
Stránka s článkem: www.dobraadresa.cz/2002/DA02_02.pdf
www.dobraadresa.cz