Jádro projektu Skleněná vrba tvoří zpěvačka Zuzana Navarová a kolumbijský kytarista Iván Gutiérrez. Nabízejí autorský repertoár v češtině a španělštině, s drobnými výlety jinam (do romštiny?). Titulní skladbu napsal ve svém rodném jazyce kytarista; zpívá se v ní o snech, životě a smrti, o době, kdy „zbývá pošvihávání bičů skleněné vrby, jež žene před sebou vše, co zbývá dozpívat“. Důraz na texty písní podtrhují zrcadlové česko-španělské překlady v bookletu k CD, doplněné anglickým textem.
Gutiérrez také zpívá a hraje na flétny a další nástroje. O základy se postarala skupina Koa: Camilo Caller na bicí a perkuse, František Raba na kontrabas a Mário Bihári na akordeon a klávesy. Akustický zvuk podtrhují ve dvou případech housle hostující hráčky Lenky Pittauerové. Melodie písní využívají mj. rytmů bolera, bossanovy a rumby. Deset skladeb z celkových dvanácti, má stopáže přes čtyři či pět minut. Zpěvy jsou buď sólové, muž – žena, případně se oba hlasy proplétají a doplňují. Aranžmá i instrumentace jsou chirurgicky čisté a dokonalé, nic neruší, nic nepřebývá.
Atmosféra desky má přesto daleko k mé laické představě hudby spojené se španělštinou, perkusemi a akustickými kytarami: je temná a pochmurná. Ve spojení s ocelově chladným, hladkým hlasem zpěvačky a stínovým zpěvem kytaristy je najednou té tmy moc. Chybí mi jas, oheň, výšky. Jako posluchač jsem se ke skladbám z alba Skleněná vrba dostávala dlouho a pracně. Těžko se mi hledala nejen výrazná či vemlouvavá písnička, prostě hit, ale i chytlavá kratší fráze, která by mi po skončení desky zněla v hlavě. Nejvíc mě nakonec dráždí pár slovíček z úvodní písně alba, Lajla tóv: mají obrácený přízvuk. K hudební frázi tam evidentně schází ještě jedna dlouhá slabika, a místo toho se zpěvačka trápí s výslovností „vysokóo, bořilýy, vonělóo“.
Přestože je každá skladba osobitá, jako celek mi album splývá dohromady. Chyba bude zřejmě v mém očekávání: těšila jsem se na něco živějšího. Na druhou stranu mě ve Skleněné vrbě Zuzana Navarová s Ivánem Gutiérrezem přesvědčili o tom, že se melancholie a chlad střední Evropy nedají přehlížet. Tady u nás mají větší sílu než inspirace Jižní Amerikou a sebepoučenější talent. A nebo, a to je taky možné, chtěla Zuzana Navarová po albech Caribe a Tres prostě natočit smutnou desku.


Psáno pro časopis Folk & Country 7/1999
Irena Přibylová
Stránka s článkem: není
www.folkcountry.cz