Když jsem se před časem dostala na brněnský koncert Zuzany Navarové, netušila jsem, že půjde zároveň o křest nové desky Jako Šántidéví. Ostatně – asi nebylo moc těch, kdo by věděli – díky komplikovanosti obalu se pořádně nevědělo, kdy všechno vypukne. Na koncertě se vyprodaly všechny získané výlisky a znovu se čekalo. S albem Zuzany Navarové to bylo jaksi zamotané. A mám dojem, že je stále. Stačí si ho párkrát poslechnout.
Písniček je na cédéčku sedmnáct. Hned na první poslech mi připadaly velice známé, familiérní, hodně blízké. Jako bych se s nimi už někde setkala. Nemluvím o těch “kolovrátkových”, které hned člověku zalezou pod kůži – Pokojný a jasný, Koleda nebo Orlice. Ty byly patrně skládány s podobným záměrem. Myslím opravdu valnou většinu skladeb na desce. Slyšela jsem je na jarním koncertě, pak na tom “křtěcím” a pak doma z cédéčka – a nemohla jsem si pomoci – už jen za tu dobu jsem je “znala”, už jsem je slyšela, nebylo třeba se s nimi seznamovat. Zůstává otázkou, zda je to tak správně nebo ne.
Na první poslech působí Jako Šántidéví jako objevný výlet se snahou zjistit, co všechno si ještě KOA, doprovodná skupina Navarové, může vyzkoušet zahrát, co ještě zvládne zkombinovat a bude to znít věrohodně. Dostane se na country (Cesta dom´), cikánskou hudbu (Klobouk), písně laděné do jazzova (Jadrná) i do bluesova (Svátek má Žofie) nebo ty židovské (Vřelé díky z pupku). Je obdivuhodné, jak dokáže Navarová všechny tyto vlivy vstřebat, zpracovat a udělat z nich v současném postmoderním kotlíku velmi dobře a současně znějící world music. Výrazně se zvýšil autorský podíl hráče na akordeon a klavíristy Mária Biháriho (jeho písně Bagdád, Jadrná, E drabára a Jablko mají linku jasně odkazující na slovenské romské kořeny svého autora). Na minulém albu Barvy všecky byla Biháriho skladba jen jedna. Samozřejmě, že kromě stylů a autorů hudby se střídají i jazyky, jak už je u Navarové zvykem – tentokrát se dostane i na ruštinu.
Pokud bych se o některých skladbách měla zmínit podrobněji, pak na prvním místě o úvodní Marii – sociální sonda jako vyšitá, píseň o ženě bité manželem. Písnička, která by mohla působit depresivně, svazujícím způsobem, u Navarové jde však spíše o vyjádření onoho rozporu mezi láskou a bolestí. A co si má člověk vybrat?
Nechtěla bych zapomenout na Svátek má Žofie, písničku, v jejímž textu se napoprvé napálí snad každý. Když se budete stále dokola dozvídat, že Za oknem fuchsie/tak “bičav mange fotka”/že noci upije/ten, kdo tě jednou potká…, možná budete někde dále v textu čekat onu Lucii, co se s upíjením noci pojí. Nakonec se tam ale objeví Žofie – další překvapení a hříčka.
A ještě aspoň jedna. Jadrná, píseň Mária Biháriho, mě naprosto odzbrojila svojí výpovědí. Vůbec, Biháriho texty jsou silně sebereflexivní, dávají nahlédnout do duše autora hodně hluboko. Už víš, co je vězení/stěny jsou tam studené/svoje děti neuvidíš/Řekni, kam jdeš…
Navarová zpívá jistě, dokáže měnit výrazy, každá píseň má své vlastní odstínění a především náboj, který může na první poslech až překvapit. Některé skladby jsou odzpívány zdánlivě bez zájmu (Do nebes, Pokojný a jasný), ale i tady se jedná o účel. Je třeba zmínit skvěle znějící kapelu. KOA hraje na desce, stejně jako na koncertě, jako o život – s plným nasazením, zvuk je plný, hutný, pohltí vás během chvilky. Je těžké říct, kdo do muziky vkládá více nebo lépe zní, opravdu každý si v tomto ohledu přijde na své. Osobně bych vyzvedla kytaristu Omara Khaouaje. Když jsem poslouchala, co všechno a s jakou přesností se dá na kytaru v jeho rukou vykouzlit, napadlo mě pouze přirovnání o švýcarských hodinkách.
Zvláštní kapitolu tvoří texty. Vypadá to, že dadaismus dosáhl u Zuzany Navarové svého vrcholu. Slova jsou navazována jedno na druhé, opět, stejně jako hudba, znějí velice samozřejmě, pokud se ale zaposloucháte hlouběji, zjistíte, že jde o skládání spolu nesouvisejících situací, slov, která do sebe zapadají rytmicky, hodí se do rýmu, ale poselství uniká. Myslím, že i v takovém textování si každý něco najde, ale … to už bude osobní výklad. Tomu nechává autorka (kromě Biháriho písniček je Navarová podepsána pod ostatními skladbami kromě závěrečné hříčky Vrabčák, čaroděj) dostatek prostoru. Tak třeba Do nebes: Neste mě, neste, ptáci, do nebes/divokým kachnám čechrám peřinky/Přes moře přejdu lila vřes/a straky odnesou mé hodinky ještě dnes….
Deska má výjimečný obal – ostatně už jsem se o něm zmiňovala. Texty vyvedené oranžově, modře a zeleně na pauzáku, grafické řešení jedna radost (Richarda Procházku, autora obalu, sleduji už delší dobu a čím dál více mě těší). A protože si myslím, že obal je nedílnou součástí desky, o to více si vážím jeho, evidentně náročného, zpracování. Navíc se velice dobře pracuje s prosvítáním textu z jedné stránky na druhou – výsledek je opravdu velice dobrý.
Psala jsem o kotlíku. K tomu přirovnání bych se ještě vrátila. Právě tak na mě totiž deska působí jako celek. Nechci říci, že je to podobné, jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale na téhle placce najdete opravdu kde co. A možná už jste něco z toho už slyšeli. Teď záleží na vás, zda na tuto hru přistoupíte a vezmete ji za svou. Já budu asi dále raději vkládat do přehrávače starší Navarové desky, ale ani novinka Jako Šántidéví nebude opomenuta. A přiznám se, že jsem zvědavá, jak se k ní budou stavět třeba “akademikové” při udílení hudebních cen – tzv. Andělů.



Psáno pro Folktime.cz 8.12.2003
Lucie Endlicherová
Stránka s článkem: www.folktime.cz/clanek.asp?id=1922
www.folktime.cz