Po předloňském vynikajícím albu Barvy všecky přichází Zuzana Navarová a její skupina Koa a s neméně zdařilou kolekcí sedmnácti písni nazvanou Jako Šántidéví. Výraz Šántidéví znamená Bohyně míru. A za jakési mírové poselství lze považovat i tohle více než padesátiminutové prolínání hudebních kultur. Od úvodního divokého popěvku Marie, hnaného dopředu pravidelnými takty tahací harmoniky, přináší album opravdu pestrou směs hudebních žánrů. Od rytmického klezmeru ve skladbách Klobouk a Vřelé díky z pupku, přes parafrázi klasické bluesové "dvanáctky" Zatím hodně pus až třeba po laskavou parodii country popěvků Cesta dom. Hudební rejstřík je však pochopitelně mnohem širší. Velký prostor na albu dostal zpívající harmonikář, ale i pianista, klarinetista a hráč na bonga Mário Bihári. A to nejen jako autor pěti písní, ale i osobitý zpěvák. Jeho Jarná je svérázný romský šanson a Biháriho procítěný přednes dokáže zprostředkovat jeho tesknotu. Většina písní se však nese ve veselejším duchu. Navarová umí napsat chytlavé melodie a opatřit je vynikajícími texty. Většina nahrávek přitom nenápadně aspiruje na velké hity a při častějším hraní v rozhlase i televizi by se jimi mohla stát. Hned třeba zmíněný úvodní pouliční šanson Marie jak převzatý ze zpěvníku Radůzy, melodická Orlice či svižná Cesta dom nebo houpavě rytmická Svátek má Žofie, poznamenaná vlivy romské i latinské hudby s vtipně zakomponovanými náznaky tanga, nápaditě ilustrujícími verše: "Kdo nejed` mango smutně žil, pro toho tango z plných žil." A právě teď ve svátečním čase by mohla zaujmout i vánoční Koleda. Zuzana Navarová na tomto albu znovu dokazuje, jak skvělá je zpěvačka. Nemá problémy s intonací, každé písni dá správný výraz a potenciální hity v podstatě sype z rukávu. Proč vlastně nefiguruje mezi našimi nejoblíbenějšími interpretkami?

Psáno pro Večerník Praha 23.12.2003 (číslo 299, s. 19)
Vladimír Wohlhöfner
Stránka s článkem: není k dispozici