Album Skleněná vrba, které natočili v roce 1999 Zuzana Navarová, Iván Gutiérrez a skupina KOA, jsem měl (a vlastně pořád mám) hodně rád. Skladby jako Andělská, Bolero nebo Nechoď nikam mi stále ještě nezevšedněly. A tak jsem samozřejmě s napětím čekal, s čím mě má oblíbená kapela překvapí příště. Zelené album z roku 2000 byla koncertní nahrávka, která víceméně jen bilancovala dosavadní sólovou dráhu Zuzany Navarové, respektive její spolupráci s kolumbijským kytaristou. Novinek tam bylo jen pár, nicméně do svého pomyslného zlatého fondu jsem si zařadil nesmírně smutnou baladu Lišaji – však o ní dnes ještě bude řeč. V létě 2001 jsem Zuzanu Navarovou a skupinu KOA (už po odchodu Ivána Gutiérreze z naší republiky) viděl na dvou letních festivalech. Hráli jakousi strašně silnou píseň s refrénem v portugalštině a také velmi vtipnou skladbičku o tom, jak „Jacques Cousteau přístroj skládá do deky…“ Věděl jsem, že nové album se blíží a že se mám na co těšit.
Nyní mám Barvy všecky před sebou. Na obalu je sice jenom žlutá, červená, modrá, zelená a černá, avšak v textech a hudbě nacházím pestrost skutečně neuvěřitelnou. Každá ze 14 písní by se podle mě mohla stát velkých hitem. Úplně každá je krásná po hudební i textové stránce. A tak si pojďme hrát na asociace. Představujme si barevný svět – někde s přídechem exotických krajů, jinde s poklidnou atmosférou české krajiny, ve které „Josef Lada čeká na vodníka“ (V buši).
Mami, já vodu nechci. Začínáme pěkně svižně s bicími Camila Callera a s akordeonem Mária Biháriho. Navarová zpívá o tom, „jak jsou si všichni podobní“, aby ji po několika taktech vyvedl z omylu kolega Bihári. Do českého textu vpadne s romštinou a vy zjišťujete, že ty dva jazyky (mimochodem oba indoevropské) spolu celkem pěkně ladí, i když k podobnosti mají daleko. Barva této písně? Modrá – podle valící se vody.
V buši. To je ta skladba o oceánografovi Jacquesu Cousteauovi, o Josefu Ladovi a také o krásné Madle, která „myslí na Adinu Mandlovou“. S latinskomaerickou lehkostí načrtává Zuzana Navarová obrazy, které byste si netroufli vymyslet ani ve snu. Sloni se v trávě potkávají se šneky a vy se ocitáte v česko-exotické buši. Barva? Samozřejmě zelená – jako pralesní vegetace, jako zelená hvězda, která v písničce padá na hladinu, jako Ladův vodník.
Piráti. Něco mezi valčíkem a maďarským čardášem, text o noční tramvaji, o koukání se do zrcadla ve tmě a o utichajícím zvuku basy. Excelentní akordeon a basa (na tu hraje František Raba). Barva? Jednoznačně černá. Nebo opět zelená (ta z maďarské vlajky)?
Dnes nefouká vítr, miláčku. Tajemná, možná trochu pochmurná atmosféra na jakémsi orientálním dvoře. Rýmy na téma „břišní tanečnice“ (do ulice, hoří svíce, makovice, slunečníce, tone lžíce, ze světlice až po „Jarka nohavice“). Arabský refrén. S barvou si v tomto případě nejsem jistý. Zelená jako symbol islámu? Černá podle ebenu, o kterém se v písní zpívá? Nebo žlutá podle slunečnic?
Lišaji. S krásným úvodem na klarinet a ještě krásnějším textem o smrti. Píseň vyšla už na zmíněném koncertním Zeleném albu, zde však ještě víc vynikne její křehkost. Barva? Šedá.
Kamínek. Šanson s klavírním úvodem, jedna ze skladeb, pod kterými se jako autor podepsal Mário Bihári. Ten ji také romsky zpívá. Jakmile se k němu přidá Navarová, tempo se postupně zvýší, až se z klidné balady téměř nepozorovaně stane radostná smršť: „Ať všichni zpívají / oni jsou šťastní.¨ Barva? Asi bílá.
A Deus. Moje nejoblíbenější z celého alba. Portugalské „algum día voce me quería / nos olhos teus me diz adeus“ uhání v rytmu valčíku k vašim uším a vy si představujete, jak vám na víčka sedají samí andělé a jak sokoli létají rychlostí tryskáče. Barva? Zpívá se tady o rezavé, ale pro mě se portugalština podvědomě spojuje s barvou klidu, tedy se zelenou.
Já vím, nevyjmenoval jsem nakonec „barvy všecky“. Nevyjmenoval jsem ani všechny písně. Mimořádně silná je například Taši delé s tematikou Tibetu, dále byste si neměli nechat ujít lehký latinský rytmus Rosy, romskou Soske atd.
Co se týče barev, asi jsou tam opravdu všecky, ale v mé hlavě vyplouvá stále na povrh zelená. Barva klidu, barva naděje a barva kontinuity s minulými projekty skupiny KOA. (A nic na tom nezmění ani fakt, že pěkně vyvedný booklet preferuje žlutou.) Moc pěkně to všechno kapela vykreslila. Smekám nejen před Zuzanou Navarovou, ale i před ostatními členy souboru, především před Máriem Bihárim. Ten totiž žádnou z „našich“ barev nevidí a možná proto skládá tak dojemné písně, jako je závěrečná Řekni mi, Bože, ve které každého z nás prosí: „Řekni, o čem sněží.“



Psáno pro Ifolk.cz 9.1.2002
Milan Tesař
Stránka s článkem: www.indiesrec.cz/Document.asp?DocID=76
www.indiesrec.cz