Kdy a kde jsem Zuzanu Navarovou viděla poprvé? U kohosi v bytě někde v Košířích? Před dvaceti lety? Dřív? Seděla s kytarou na zemi a hrála písničky z filmu Cikáni jdou do nebe. To mě nadchlo. Ten film jsem milovala. Nejvíc kvůli muzice, i když i samotný příběh plný silných emocí a krásných obrazů se mi moc líbil. No a teď jsem ty melodie slyšela od holky, která na cikánku nevypadala, i když zpívala romsky s úplně romskými grády.
Šla jsem do Lucerny na Vokalízu. Řádila normalizace. Mrtvo. Tomuhle podniku se ale podařilo zavonět svobodou. Hrály tam skvělé skupiny a taky mně úplně neznámý Nerez. Koukám jako u vytržení na ty fantasticky znějící muzikanty a zpěváky a vidím: Zuzana. Písničky, které pak vydal v roce 1986 Nerez na elpíčku pod názvem Masopust, jsou nestárnoucí. Všechny. "Vodvazové" melodie, v kterých asi nejvíc dominoval naléhavý a překrásně znějící hlas Víta Sázavského v bezkonkurenčně senzační písni Kočky, se střídaly s baladickými Vřešťálovými, aby je doplnily, nebo spíš zavedly trochu jinam, ale zas výborně, Zuzaniny vábivé samby.
O dva roky později vyšla Nerezu další deska, mě však příliš neoslovila. Ale ta cesta odněkud někam se přece musí projít! Kudy? A kam? No to je právě to. Zuzana to vzala přes výrazně španělské období, přes zpívání s kolumbijským kytaristou, až k tomu, co přišlo vloni. Nově poskládaná kapela Koa a cédéčko s názvem Barvy všecky. Tam jako by spojila v největší kvalitě všecko, s čím kdy zacházela a kudy prošla.
Výborné texty napsala a nazpívala hlavně ona, ale pár jich složil i Mário Bihári. Střídají se české, španělské a romské a vzájemně se prolínají. Taky melodie se přelévají z jednoho stylu do druhého a tvoří... Co vlastně? Přece barvy! Všecky! Fantastický zážitek, který vás vrhne do zadumaného něžného snění, aby vás vzápětí vystřelil do tance, při kterém se třesou i zdi domu a děti se bojí o duševní i tělesné zdraví potrefené maminky... Tedy Koa. Kytarista s hráčem na bicí na první pohled vypadají jako takoví klučinové, ale umějí. Kontrabasista se zas při hraní pořád usmívá. Na svoji basu, na spoluhráče, na posluchače, na hudbu, která ho evidentně těší. Co nepozná nadšený posluchač CD, uvidí divák na koncertě. Ten úžasný talentovaný krásný romský akordeonista, klarinetista, klavírista, skladatel a zpěvák Mário je slepý. Zuzana ho na jeviště doprovodí, do rukou mu vloží nástroj, on si ho osahá, a pak to začne. Muzika, která nemá chybu. Chytí vás za srdce a pořádně s ním zacloumá. Naplní vás radostí i úžasem.
Jak je to možné? Tak. Stačí jít pořád za svým. Jako Zuzana.



Psáno pro Lidové noviny 9.9.2002
Tereza Boučková
Stránka s článkem: není
www.lidovky.cz