Klidná, příjemná mladá žena, která chce žít jen přítomností.
Vypili jsme několik šálků dobrého čaje, snědli hrstku zázvorového cukroví a povídali si nejen o hudbě.
Moc jsme nerezli, zato pod voknama rostlo bejlí.

Vystudovala jste češtinu a španělštinu na fildě, to je už notoricky známá věc; učitelský obor, pokud vím. Proč jste nešla na peďák, když jste chtěla učit?
Já jsem se nechtěla stát učitelkou, chtěla jsem studovat španělštinu, a právě v tom roce otevírali na fakultě zajímavou kombinaci s češtinou, a tak jsem to zkusila. Ale učit jsem vlastně nechtěla nikdy.

Ale přesto jste nakonec španělštinu učila, a to dokonce v proslulé jazykovce v Praze na Národní třídě...
V posledním ročníku jsem dostala nabídku tam učit a tomuto "pokusu" jsem se ani moc nevzpírala. První rok mě to ukrutně bavilo a druhý rok už mě to ukrutně nebavilo, takže jsem v míru odešla.

Dělat muziku...
No tak muziku jsem dělala už delší dobu, na "plný úvazek", a to právě nešlo vyladit s vyučováním na Národní. V jazykovce se totiž učí nejen večer, ale také brzo ráno, a když jsem se domů dostala po půlnoci a ve čtvrt na osm mi začínala hodina - to nešlo.

Tú, mi Delirio

Kdy vás chytla latinskoamerická hudba - bylo to během vysoké školy?
Ne, už na gymplu. Já jsem vlastně původně v pubertě zamýšlela stát se malířkou, dělala jsem dokonce talentové zkoušky na střední školu uměleckoprůmyslovou do Brna, dostat se tam, to byla pro mě vysněná životní meta. Ale ono se ukázalo, že zas tak moc toho talentu nemám...

Nebylo to nedopatření, náhoda?
Ne, to nebyla náhoda! Šla jsem zatrpkle na gympl a stále jsem si říkala, že to zkusím znovu a když tak přestoupím, jenomže nás paní profesorka Zbořilová začala učit španělštinu a já jsem tomu naprosto propadla. Moje zájmy se najednou pootočily úplně jiným směrem, otevřela se mi nová cesta a díkybohu za ni. Na tyto španělské začátky vzpomínám moc ráda.

Říká se, že pokud chce člověk dobře ovládnout nějaký cizí jazyk, musí se stát tak trochu příslušníkem národa, který tím jazykem mluví. Co si o tom myslíte?
Asi to tak nějak bude, rozhodně jsem si už během studia všimla, že právě ti moji spolužáci, kteří ve španělštině vynikali, začali postupně měnit svůj zevnějšek a chování. Tahle transformace ale nebyla znát, když mluvili česky, až když spustili španělsky, ovládly je jakési latinské vášně, mluvili nahlas, gestikulovali. Člověk se při intenzivním studiu jazyka sžije, ztotožní s do té doby cizí kulturou a vrcholem je, když začne v tomto jazyce přemýšlet. Mohu to jedině doporučit, je to krása...

Také vás ovládají vášně, když mluvíte španělsky?
Ne, už ne, ted' už jsem klidná. Ale v počátcích jsem to hodně prožívala to asi patří k určitému věku, že člověk experimentuje, zkouší si, co dovede, kam až dojde jeho myšlení. Já jsem dostala v té době od kohosi radu, že jazyku se člověk nejlépe naučí, když se v té zemi pořádně zamiluje.

A to se vám podařilo...
Jistě! (smích)

Stáž na Kubě jste absolvovala ve školním roce 1982/83. Splnila první cesta do španělsky mluvící země vaše očekávání?
Já jsem ani nic neočekávala, Já jsem, přiznám se, volila cestu na Kubu proto, že jsem tam mohla být delší dobu než jinde, ve Španělsku by to byl třeba jen měsíc nebo dva, a já se chtěla ulejt ze školy aspoň na půl roku. Chtěla jsem prostě dlouhé prázdniny, a v tomto ohledu to moje očekávání naprosto splnilo.

Takže tam došlo k vašemu zasvěcení.
Nevím jestli zasvěcení je nejlepší slovo. Ale bylo to skvělé, poznala jsem tam spoustu zajímavých věcí, o kterých jsem vůbec nevěděla, že existují. Když přijedete do cizí země, do úplně odlišné kultury, tak vám připadá zajímavé úplně všechno, každý člověk, každý kámen. I to, že tam mají jiné obrubníky, všechno je strhující.

A máte tento pocit i po letech, když přijedete znovu na ta místa?
Už ne, člověk si zvykne, a už ho to tolik nešokuje. Rozhodující je hlavně ten první kulturní "třesk".

Uvažovala jste někdy o tom, že byste žila v jiné zemi?
Jistěže mě to napadlo, dokonce jsem se rozhodovala jestli ano, nebo ne. Ale rozhodla jsem se pro návrat. Tady jsem naprosto št'astná a nechci žít jinde.

Vraťme se k hudbě: vy máte asi největší zásluhu na latinskoamerické chuti Nerezu...
Ano, byl to můj nápad, to nezastírám. Myslím ale, že těch "chutí" bylo víc, Zdeněk vlastně svoje písničky nikdy neskládal jako latinu. Mně se vždycky líbila hlavně bossa nova a k latině jsem kluky (z Nerezu) tlačila už před stáží na Kubě.

Bossa nova je typická právě pro Kubu?
I když je tam velmi oblíbená, není to původní kubánská písňová forma, bossa nova pochází z Brazílie. Na Kubě je domácí všechno, co nějak vychází z tzv. sonu, ze sonu vznikly postupně další varianty: guaracha, rumba, chacha-chá. To je Kuba.

U nás tato hudba zatím rozhodně není standardem, myslíte, že k nám latina proniká víc než třeba před dvaceti lety?
Řekla bych že ano. Většinou lidé přesně nevědí, odkud který tanec pochází a jak se správně jmenuje, ale tancují v salsotékách, jsou s touto hudbou v kontaktu. Ostatně salsa je vlastně variantou sonu.

Váš současný spoluhráč a spoluzpěvák Iván Gutiérrez vychází z kubánské muziky, nebo výhradně z kolumbijské?
Iván nehraje ryze kolumbijskou muziku. On je v podstatě kosmopolita, se svými rodiči procestoval oba americké kontinenty. Jeho písničky vycházejí z různých latinskoamerických útvarů, správně bych měla říct hispanoamerických, protože on hraje něco, co trošku připomíná flamenco, i něco jako rumbu, někdy je to zase trochu salsa. Dá se říct, že veškerá španělská i latinskoamerická hudba tvoří jakési nerozdělitelné kontinuum, které se postupně prolíná a ovlivňuje. Např. bolero, které je v poslední době v latinské Americe a na Kubě velmi oblíbené, vzniklo původně ve Španělsku, odtud se přestěhovalo na Kubu. A ted' se zase vrátilo po mnoha desetiletích jako móda do Španělska.

Cikánečko maličká, přičaruj synečka

Už během éry Nerezu se v písni Zdeňka Vřešťála objevila vaší zásluhou romština, společně s Nerezem vystupovala Věra Bílá se skupinou Kale. Někde jsem četl, že jste byla od dětství v kontaktu s romskými dětmi: je to důvod vašeho nehysterického (at' už v pozitivním či negativním smyslu) přístupu k Romům a jejich kultuře?
Jestliže jsem měla už v dětství zkušenost s Romy, nebyla to samá švanda. Samozřejmě jsem se jich taky bála, bála jsem se chodit do školy přes hradecký Kavčí plácek, protože jsem věděla, že když je tam potkám, budou po mně chtít padesátník, nebo na mě budou aspoň něco pokřikovat. Ale měla jsem i dobré zkušenosti. Na prvním stupni jsem chodila do třídy s romskými dětmi, které uměly skvěle zpívat, mnohem líp než my všichni ostatní. Když byly vyvolané před tabuli a zpívaly, bylo to pro mě něco jako zjevení. Nechápala jsem, jak může malé dítě zpívat jako dospělý zpěvák. To mě prostě uhranulo.

A nemáte touhu zabrousit trochu do romské hudby?
Ne, to určitě ne. Jednak neumím romsky, jednak si myslím, že oni na to stačí sami. Svou hudbu dělají dobře a nemá smysl, abychom se stylizovali do jejich hudebního projevu.

Pod voknama roste bejlí

Do té doby, než jste absolvovala na státní konzervatoři obor populární zpěv jste neprošla žádným pěveckým školením. Prý jste zpívala s maminkou při mytí nádobí... Doporučujete to začínajícím zpěvákům?
Mytí nádobí určitě. Já si myslím, že člověk, pokud to chce se zpěvem někam dotáhnout, by měl hlavně zpívat. Neustále. A mytí nádobí se k tomu dobře hodí. Protože jsme s maminkou myly nádobí denně, zpívaly jsme denně. Maminka také zamlada zpívala, hrála ochotnické divadlo, takže měla ke kumštu blízko. Zpívaly jsme lidové písničky a bylo to krásné. Co se týká mé pěvecké současnosti, už dlouho mi vyhovuje právě bossa nova. Tento způsob zpěvu je pro mě daleko přirozenější než třeba "vyletěla holubička ze skály"... Divné, ne?

Ale ta holubička vás také ovlivnila, vždyť "pod voknama roste bejlí... "
To byla taková pseudolidová píseň. Její význam byl v tom, že byla první, pak jsem se k ní už nevracela.

Jaké bejlí si dneska pouštíte do uší? A co to bylo třeba v pubertě?
Po dětství s holubičkou jsem ve třinácti nebo čtrnácti letech poslouchala z rádia střední proud, třeba Martu a Tenu Elefteriadu apod. Pak jsem zjistila, že moji spolužáci mají na páskách trochu jinou hudbu, ale to byly jen útržkovité dotyky. Na gymplu jsem propadla polské kultuře, zjistila jsem, že existují Czeslav Niemen, Maryla Rodowicz, Marek Grechuta... Než jsem se dostala k bossa novám, poslouchala jsem tedy hlavně polskou muziku. Bossa novu jsem pak poslouchala hodně dlouho a hodně intenzivně.
Dneska už si jen občas pustím nějakou "vážnou" hudbu. A ještě mě v poslední době zasáhla Schola Gregoriana Pragensis, jejich chorály.

Bossa nova už se vám tolik nelíbí?
Líbí, moc líbí, ale už jsem si ji naposlouchala, byla doba, kdy jsem se potřebovala zorientovat a kdy pro to byly ideální podmínky, řekněme kolem těch dvaceti až pětadvaceti let. Dneska mám načerpáno a chci spíš něco dávat ze sebe.

Háčky a čárky pustím po větru, střelím se holou větou

Vystudovala jste bohemistiku, má to nějaký vliv na váš současný život?
Co se týká řeči, musím se přiznat, že mluvím hodně slangově, i když ted' mnohem míň než dřív. Není to dobře, protože slang se rychle mění a lidé si pak nerozumí. Jinak ale uznávám spíš tradiční hodnoty. Třeba způsob, jakým píše M. C. Putna. Ne všemu, co píše, sice rozumím, protože jeho záběr je poněkud širší než můj, ale je to moc pěkné a zrejmě v kontextu dnešní literární produkce i výjimečné.

Výjimečné jsou i vaše texty: naprostá většina se dá číst i sama o sobě, jako poezie. Jak vám TO tam "nabíhá"?
Stává se mi to dvěma způsoby: buď, a to bylo dříve nejčastěji, mě napadl, jak se říká mezi textaři, slogan, což je vlastně verš, nebo půlka verše, který má svůj rytmus, z něho a jsem odvodila nějaký rytmický model a k tomu pak domyslela zbytek... To se mi dnes už neděje. Nebo se mi stávalo, že jsem napsala nejdřív celý text a pak k němu dodala hudbu. Takhle vznikla řada mých textů, ale musím říct, že naprostá většina z nich zůstala v podobě básniček. V současné době píšu převážně tak, že mě napadne text, u kterého už zároveň slyším hudbu. Snad jen jednou se mi stalo, že bych nejdřív složila hudbu a pak k tomu psala text. To bylo Bossa ma s fousama. Psaní a skládání je skutečně práce: donutit se sednout si a dotáhnout prvotní nápad do použitelné podoby. Neprožívám to už tak bouřlivě jako dřív, ale náročné je to vždycky. Na druhou stranu, když už něco napíšu, stojím si za tím a takovou písničku můžu pak hrát třeba až do důchodu.

Psala jste někdy texty ve španělštině?
Zkusila jsem to, ale rychle jsem toho nechala, mé pokusy neměly žádoucí úroveň. Nepodařilo se mi dostat se do hloubky. Myslím si, že člověk musí být rodilý mluvčí, aby dokázal psát kvalitní texty v tom kterém jazyce. Například Iván je bilingvní, hovoří španělsky a anglicky, narodil se kolumbijským rodičům v New Yorku a dlouho žil v anglicky mluvícím prostředí, přesto se mu texty v angličtině nedaří, napadají ho prý samé blbosti. Člověk tuhle bariéru asi nemůže překročit, má li jeho psaní za něco stát. Je věcí rozhodnutí, kým chce být. Já chci být Češkou, koketérii s hispanoamerickým "druhým životem" jsem dávno opustila.

To voněl čaj a santálový tyčinky

Kouřila jste, pila. Kouřit se nemusí, ale pít se něco musí. Takže co pijete?
Čaj, to je můj hlavní nápoj, denně vypiju asi půl litru až litr.

Není to trochu stereotypní?
Není, čaj má mnoho tváří. Mám období, kdy piju čínské čaje, pak mně na čas zachutnají třeba japonské, možností je mnoho. Strašně ráda piju moravské víno, které mi občas věnuje Hanka Ulrychová. Ona ho totiž umí vybrat!

Ovládáte čajové rituály?
Nikoliv. Jednou jsem měla tu čest účastnit se japonského čajového obřadu. Bylo to krásné, ten čaj byl vynikající, akorát mě z toho potom málem klepla pepka, byla to strašná síla.Měla jsem co dělat.
Takže už nikdy...
No, pár let ještě počkám.

Prý také cvičíte tai-ťi. Co vám to přináší? Je to bojové uměni, nebo ne?
Ono to je bojové umění, ale dá se říct, že jde vlastně o soubor pohybů, které pouze vycházejí z bojového umění. Cvičení tai-t'i působí především relaxačně, v tom smyslu je to něco jako jóga. Pohyby musejí být prováděny velmi pomalu, a co je mi velmi sympatické, všechno se provádí vestoje, neválíte se po zemi a můžete cvičit vlastně kdekoli, v lese, v parku, na ulici.

Vyžaduje se při cvičení něco jako kimono nebo jiný speciální oděv?
Na první výukovou hodinu jsem šla oblečená do širokých nepálských kalhot a pravého čínského kabátku a věřila že to bude ono, abych pak zjistila, že všichni mají tepláky. V tai-t'i opravdu nejde o formální stránku, člověk by si to měl hlavně "užít", mělo by mu být dobře.

Změnila jste před časem účes. Vlastně od útlého mládí své vlasy neustále zkracujete...
Když mi bylo sedmnáct osmnáct, měla jsem vlasy dlouhé, v té době bylo nemyslitelné, aby měla zpěvačka krátké vlasy. To ještě doznívala móda hippies. Později v 80. letech dlouhé vlasy ustoupily a všichni zkracovali na mikádo. Dneska je to všecko jedno, a já jsem si zvolila verzi nejpohodlnější, mám nejkratší vlasy, jaké jsem kdy měla. I když vlastně, ve třech letech jsem vypadala podobně. Má to jednu úžasnou výhodu: mohla jsem vyhodit všechny hřebeny. Už několik let se nečešu! Je to úlevné a osvobozující. Jsou umělci, kteří tráví bezpochyby mnoho času vytvářením vnějšnosti. Mně se zdá, že št'astnější by bylo, kdyby vzhled každého z nás vyplýval přirozeně z osobnosti.

Jó, to mi v srdci bylo divoko

Výběr hudebních spolupracovníků je dosti citlivá záležitost - řídíte se intuicí, nebo čekáte na ruku osudu?
Tento výběr byl v mém případě zatím vždycky věcí náhody. První možnost byla, že si někdo vybral mě. Tak to bylo i v mých začátcích v Hradci, kde působila tehdy proslulá skupina Výlety. Kluci z Výletů mi nabídli, abych s nimi vystupovala, a pro mě to byla ohromná čest a odpovědnost s takovou kapelou fungovat.

Jak vás objevili?
Čas od času jsem někde zpívala jako host, byla jsem sedmnáctiletá dívka s kytarou, v maxisukni. Jednou jsme hráli já i Výlety na kulturním večeru pro zaměstnance nevím už čeho, tam jsme se seznámili a bylo to.
Když jsem pak přišla do Prahy, setkala jsem se na jednom večírku se Zdeňkem Vřešťálem a Víťou Sázavským - i tohle byla v podstatě náhoda, byla jsem pozvaná, tak jsem šla. Trochu jsme se vzájemně předváděli, kluci dobře zpívali a protože jsem neznala v Praze nikoho šikovnějšího a zároveň jsem toužila hrát a zpívat v kapele, vznikl Nerez.
Iván Gutiérrez? I ten si vybral mě, ne já jeho. Vlastně jsem nikdy nebyla v roli toho, kdo si vybírá a pak nabízí spolupráci. Samozřejmě, můžu si vybrat hosty na desku, ale to už je jiná kapitola.

Ale nějaký "filtr" musíte mít...
Samozřejmě že ten člověk, se kterým mám hudebně spolupracovat, musí být muzikální. V poslední době však pro mě začala být podstatná také otázka mezilidských vztahů. To znamená, že můj spolupracovník je můj kamarád. Tohle jsem v minulosti opomíjela, myslela jsem si, že na prvním místě je profesionalita a dobře odvedená práce. Dnes když s někým hraju, musím vědět, že se na něj můžu spolehnout, že je můj přítel.

V Nerezu jste tyto vazby necítila?
Byli jsme mladí a nebyli jsme tehdy ještě postaveni před složitější životní situace, byli jsme spíš kumpáni a nikdo z nás to moc neřešil. Dneska pěstuju vztahy v mnohém jednodušší, ale i hlubší.

Již delší dobu se spoléháte na Ivána Gutiérreze.
Iván mi kdysi zavolal, že je muzikant a že by si třeba i zahrál, to bylo ještě v době Nerezu. Několikrát jsme ho uvedli jako hosta na našich koncertech. Iván se zajímal o zdejší hudbu a kulturu vůbec, a mně se líbilo být mu v tom prostřednicí. Zkusili jsme si nazkoušet několik písniček, abychom zjistili, jestli nám půjdou hlasy k sobě. Pak to už nějak vyplynulo. Nedlouho po rozchodu Nerezu jsme my dva spolu s Karlem Cábou založili Tres a vydali desku Ivánových písní se stejným názvem Tres, byli jsme přece tři.

Karel s vámi už nehraje, zato vám a Ivánovi kryje záda trojčlenná "mezinárodní" Koa. Co je to za lidi?
Jsou to fajn lidi. Na basu hraje František Raba, karlovarský rodák, který se mnou působil už v Caribe Jazz Quintetu, bubny a perkuse má na starosti Camilo Caller - má sice po rodičích cizokrajné jméno, ale jinak je to Pražák; a v neposlední řadě akordeonista a klavírista Mário Bihári, ten je Rom, původem z Bratislavy.

Jak jste se sešli?
O Františkovi jsem se už zmínila, ten pak přivedl Camila, aniž by ho nějak dobře znal. A já jsem přivedla Mária, kterého jsem taky znala jen z doslechu, doporučila mi ho paní režisérka Mira Erdevički, přestože ho sama taky neznala.... Možná právě proto, že jsme nebyli zatížení nějakými dlouholetými vztahy, se nám podařilo rychle se hudebně stmelit a najít si společný klid i tempo, bez toho to zkrátka nejde, nebo jen dost těžko.

Lenka Pittauerová s vámi nevystupuje?
Ne, pozvali jsme ji jen na desku a ona nám do dvou písní laskavě přispěla houslemi.

Poslouchal jsem vaše poslední album Skleněná vrba a podruhé se mi líbilo víc než poprvé. Po x-tém poslechu se mi zdá, že se vám dost povedlo...
Nás to taky bavilo! Ale živé vystupování mám radši.

Proč?
Jednak proto, že na koncertech zpívám pro živé lidi, kteří reagují, to neříkám nic převratného, ale mě to baví. Natáčení desky má jinou atmosféru, která má taky něco do sebe, tvoříte hmatatelnou vzpomínku na určité období a určitou skupinu lidí, ale vždycky je to trochu stresová záležitost. I když je dost času, nějaké hranice vždycky jsou, něco vás přeci jen tlačí ke zdi.

Skleněnou vrbu, která teď obdržela Žlutou ponorku, jste vydali u Indies Records, má to nějaký zvláštní důvod?
Má. Nevyvíjeli na nás žádný tlak, že to má být spíš tak nebo spíš jinak, těmto omezením jsme se naštěstí mohli vyhnout. Ostatně oni si vybrali nás, ne my je. Sdělili jsme jim naši představu a oni na ni přistoupili. Chtěli jsme mít co největší svobodu. Ta je pro nás velmi důležitá.

Poslední větu nechám si pro sebe

Téměř poslední otázka - co budete dělat v nejbližší době, jaký je váš "plán na pětiletku"?
Já se pracně učím neplánovat. Člověk zabíjí spoustu času tím, co je potom stejně úplně jinak. No, trochu by se plánovat mohlo, třeba aby měl člověk nějaké jídlo v ledničce a neodpojili mu telefon. Takhle jo. Ale ne víc. Dřív jsem hodně plánovala, vytvářela si "marketingovou strukturu", uvažovala, co, budu dělat tehdy a co pak. Je to opravdu ztráta času a ten já ted' radši věnuju hudbě. Anebo tai-t'i. Anebo čemukoli, co mám ráda.

Doslechl jsem se, že Iván Gutiérrez v létě natrvalo opustí republiku. Co byste k tomu chtěla říct?
Iván žil doposud jako turista a je na čase, aby se někde usadil. Tak mu to nekažme!



Psáno pro Folk & Country 5/2000
Roman Lang
Stránka s rozhovorem: www.nerez.sk/aktuality.html
www.folkcountry.cz