Když se Zuzana Navarová v roce 1999 vrátila po odmlce na hudební scénu, byl ten návrat provázený nelíčenou radostí publika. Se skupinou Nerez nabídla dost jedinečného na to, abychom od ní chtěli další muziku. Měla schopnosti, které s rozpuštěním kapely nemizí: psala výrazné písně, obklopovala se (až nečesky) energickými spoluhráči a navrch dokázala navodit vřelou osobní atmosféru. Její náklonnost ke karibské a latinské muzice nikdy neústila v okouzlení exotikou: Navarová spíš předkládala kubánské písničky v přesvědčení, že i bez překladu je v Česku lze sdílet - skrze emoci, která stojí ještě před jazykem.

Jsou mi všichni nablízku

Počínaje albem Skleněná vrba, jež natočila jako dvojjazyčné duo s kolumbijským Ivánem Gutiérrezem, zněla komorněji a zraleji. Nikdy se už nerozkřikla tak plně jako dřív, ale lehce ztišený zpěv byl o to soustředěnější. I s temperamentní skupinou za zády působila Navarová intimně. Nedá se zapomenout na to, jak zavírala při zpívání oči a ruka jí švihem stoupala podél těla vzhůru: to si modelovala prostor, ve kterém byla sama s hudbou. Sama? "Jak jsou mi všichni nablízku / to archa v horách kotví / tak podvečerem na whisku / jdou se mnou moji mrtví" zpívá v Mami, já vodu nechci. V jediném čtyřverší k sobě dokázala přimknout svět zvířat i zásvětí. Jasně, že ji zajímali živí lidé, ale jako by cítila, že velké děje proudí přírodou a světy napříč, bez přílišné protekce pro pány tvorstva.
Dnešní kapely ve světě téměř nikdy nezdůrazňují, že mají mezinárodní složení - je to něco běžného. V domácím kontextu byla Koa podobně křiklavá, jako pestrý obal alba Barvy všecky. Multikulturnost nebyla u Navarové vymyšlenou taktikou či ohlasem na módní vlnu. Zuzana tak žila: viděla, že myšlenky, přátelství a lásky se sdílejí napříč etniky, a svou hudbou tuhle zkušenost odrážela. Byla sugestivní, zábavná, přitažlivá, muzikální: a při tom všem do publika pod tlakem sunula obrazy humanismu, soucitu, myšlenkové ekologie v nejobecnějším smyslu. Nerez nebyl angažovaný, sólová Navarová ano - ale s (naplněnou) prestiží uspět zároveň plně jako tvůrce. Na světové scéně se takhle chovají Peter Gabriel nebo Björk.
Navarová byla táž a přitom velmi jiná v Nerezu a s pozdější kapelou. Stejně tak natočila v témž stylu a přitom tak rozdílně poslední dvě alba. Zářivé Barvy všecky (2001) jsou otevřenou náručí, tváří obrácenou ke světu. Přirozeně se tu přelévá zpívání česky, španělsky, romsky, polsky či slovensky, dotkneme se tibetského i arabského světa. Jako Šántidéví je rubem předchozí desky: zpěvem zevnitř, soupisem vzkazů, jež je ještě třeba vyřídit. I průsvitný obal-brožura působí jako zářící schránka, z jejíž hloubi ve vrstvách matně září různé texty.

Odchod za pokladem

Rytmus samby už se nepřipomíná. V jakémsi návratu domů rozehrává Navarová žižkovské tango, jednoduchou "trempárnu" na dvě doby, dotkne se východoevropské klezmerské tradice i univerzálního blues. Deska v době vydání zněla místy zadumaně, ne ale smutně. Až po sedmém prosinci roku 2004, kdy Zuzana Navarová zemřela na rakovinu, přepadl posluchače úžas. Album je evidentně celé o loučení, o smiřování s odchodem ze světa: "Neste mě, neste, ptáci do nebes / k divokým kachnám volám přes vrátka / Skřivan ať zanechá mě blízko hvězd / a straky odnesou má zrcátka..." Ale kdo to mohl do té doby tušit, když Zuzana Navarová o své nemoci na veřejnosti nikdy nemluvila - a hlavně napsala písně tak výtečně, že fungují i v jiné rovině? Rozjívenou Cestu dom už dnes těžko poslouchat jako tulácký pokřik: "Plaťte za mě činži, než najdu poklad podle skal (...), na mě už vítr zapískal..."
Písničky Mária Biháriho, klávesisty kapely, se na albu mohly dřív zdát méně podstatné. Dnes působí jako nutné odlehčující mezihry, milosrdně zařazené, aby se tíha Zuzanina pregnantního finále dala snáz uposlouchat. Snad nikdo neukázal v moderní české písničce lépe, jak záleží na úhlu pohledu: že tentýž song lze poslouchat jako popěvek do kroku i jako cinknutí penízu pro Chárona.



Psáno pro Hospodářské noviny 29.2.2008
Pavel Klusák
Stránka s článkem: v placené části serveru
www.ihned.cz