Vím i od svých kolegů, že člověku, který píše recenze, se občas stává, že jej i při odpočinkovém poslechu nějaké desky často napadají věty, kterými by ji co nejlépe popsal, charakterizoval. Říkají mi občas přátelé, že si snad už ani neumím poslechnout muziku jen tak pro radost, aniž bych o ní nepřemýšlel. Věřte ale, že to zdaleka není takové trápení, jako když jeden dostane k recenzování desku, poslouchá ji den, dva, týden, dva, a ne a ne přijít na to, jak o ní sakra něco napsat. A není to tím, že by byla prázdná, o ničem, že by nevzbuzovala emoce. Těch naopak vzbuzuje až příliš, neboť Zuzana Navarová zkrátka odešla ve věku, v jakém opouštět náš svět není vůbec samozřejmé, a navíc se tak nestalo nijak dávno. A nelze se ubránit srovnávání, obzvláště když Koa se Zuzanou Navarovou mě před časem uhranuli albem Jako Šántidéví", o kterém dodnes přemýšlím, zda si nezasloužilo absolutní bodové hodnocení, a na eponymní novince jsou hned tři z archivu vytažené písně Zuzanou napsané a zpívané, k nimž čtvrtý text této autorky byl přidán. Ale dost vysvětlování nevysvětlitelného. Jaká tedy nová deska je?
Jedním slovem dobrá. Dobrá, ale... Ale prostě mohla být lepší. Právě skladby, pod kterými je podepsaná Zuzana Navarová, ukazují na to, že pianista Mário Bihári, basista František Raba, kytarista Omar Khaouaj a bubeník a perkusionista Camilo Caller jsou famózními muzikanty, navíc skvěle sehranými. Jejich skladatelský potenciál je také nesporný a i když není "Koa" tak žánrově pestrá jako přechozí deska a ční z ní mnohem více kořeny lidové a romské hudby (Mário Bihári je autorem největšího počtu skladeb), na poctivě tragické blues či odpíchnuté tango se také dostane. Co ale nejvýrazněji působí na ucho soustředěného posluchače, je obrovský kvalitativní rozdíl v textech Zuzaniných ve srovnání s texty ostatních autorů:

"Ta dolce vita - dívka s pistolí
číhá na zloděje kol
že bude bita, zpíváš fistulí
jen co přejde hlavy bol

Je sladkej život, když se přitulí
kráska z Apalačských hor
a pak je fuč a kolibřík ulít
a tobě bliká semafór

Musí to bejt, cigáro na děravý plíce
musí to bejt, než zhasne svíce
musí to bejt
Musí to bejt, mizernej plat za stejný chyby
málem jsi už zvad', no, a i kdyby
musí to bejt"

Ve srovnání s takovým básnickým střevem pak často mnohými klišé přetékající Biháriho texty působí poněkud vypoceně:

"Chlieb s maslom
vždy padá
dolu hlavou
sedím na konári
s bielou vranou"

Je co sdělit, ale nemá to ten šmrnc, tu lehkost, to tajemno, které dělí texty dobré od těch ostatních. Navíc Mário-zpěvák se často nad svými písněmi až příliš dojímá a jeho hlas dostává nádech až nepříjemně patetický a uplakaný, což neplatí, pokud spolu se spoluhráči zpívá Navarové geniální verše:

"Spíš, nebo nespíš
neslyšíš
tím spíš
že ani myš, to víš
spíž nehledá

To s vínem ví duše, kam
od zbytků dál k sušenkám
cesta přímá

Spíš, a tak nevíš
jestli poponesli
kříž
když na mý sesli
dřímáš
Nebo ne?

To s vínem ví duše, kam
oprášit svým milenkám
drobky z klína"

Doufám, že ctěný čtenář promine dnešní větší textařskou exkurzi, ale nemohl jsem jinak. Téhle desce totiž k dokonalosti, které dosahuje po hudební stránce, schází více veršů z pera Zuzany Navarové. Však za poslech rozhodně stojí a hudebníkům patří navíc jeden bodík za obrovskou odvahu pokračovat. Určitě to nebylo snadné.

Hodnocení: 8/10



Psáno pro Musicserver.cz 12.5.2006
Michal Koch
Stránka s článkem: http://musicserver.cz/clanek/14830/Koa--Koa/
www.musicserver.cz