Koa bez Zuzany Navarové vydává svou první desku, a sebevědomě tvrdí v jiném médiu, že publikum je opět jejich, ale docela tak to pravda není ani jedno. Nedá se sice říci, že by Zuzana zanechala nějaký vliv na skupině a její tvorbě, natolik byla ona svébytná a osobitá a natolik jsou sví i zbývající muzikanti skupiny. Zuzana Navarová je ale přítomna izolovaně ve třech písních, které samozřejmě nejdou provázat se zbývajícími částmi alba a skupinu trochu usvědčují z přehánění. Znát je to zejména v textech, ty Zuzaniny jsou jazykově hravé a plné nečekaných jazykových, myšlenkových i významových asociací vyřčených nebo jen naznačených (Gatě), texty členů skupiny Koa představují sice lepší průměr ve folkové textařské produkci, snaží se textům Zuzany Navarové asociativně přiblížit, ale stále zůstávají spíše v popisné rovině, nebo ve vytváření samoúčelných, byť poeticky zajímavých, ale statických a významově prázdných obrazů (Biele vrany, Big sur). A to se jedná o ty „srozumitelné", tedy v češtině či slovenštině. Pro ty ostatní si musí posluchač vzít k ruce booklet (naštěstí může, to je jedním z kladů alba), ty jinak ale občas, i díky ostatním, níže zmíněným aspektům trošku prudí (Čirikleskero tango).
Problémem je trošku absencí sólové zpěvačky vynucený větší podíl zbylých členů kapely na zpěvu. Mário Bihari, zdá se, nemá fond na přesvědčivý hlasový tah na bránu nejen na celou desku, ale i v jakékoliv samostatné písničce. Jeho práce s hlasem obvykle už v druhé polovině písně svádí k pozorování, zdali nekolísá rychlost otáčení disku (Toč se s větrem Rozárko). Když se to ale opakuje ve všech písních, uklidním se - přehrávač je v pořádku. Ostatní zpěváci jsou ještě o stupeň šedivější a uspávací, ve spojení s výše uvedenými výhradami k textu pak výsledná kombinace je už jen smrtící (Nevím). Vynikne to - a opakovaně - zejména vždy, když přijde na řadu písnička Zuzany Navarové (na místě 2, 7, 15), a dokonce i v případě písně, kterou ZN textovala, ale dělí se o ní všichni členové skupiny - Valentýna. To je ostatně jediný záblesk modrého nebe a slunce na jinak spíše mírně šedivé hudební obloze CD.
Hudebně si skupina dále drží hlavní inspirativní linku v hudbě latinskoamerické, romské nebo jinak východně menšinové, leč jiskra české muzikálnosti a instrumentační vynalézavosti Z. Navarové tam už není. A tak výsledek působí, jako kdyby skupina ustoupila o krok zpět, což je nakonec logické - asi těžko se bezprostředně po ztrátě někoho takového udělá kvalitativní krok vpřed, spíše se skupina soustředí na sesbírání zbytků sil k dalšímu vykročení. Svědčí o tom i naprostá převaha pomalejších melodií, které se snaží klást důraz na prožitek, atmosféru a celkový dojem, než na nějaký záblesk oslnivého hudebního motivu či nápadu (výjimkou je už zmíněná Valentýna a Pijácká).
Ano, tohle by mohlo být ono - Koa touto deskou přešlápla na místě. Má na to právo a je to sympatický příslib do budoucna, že se vydá svou vlastní cestou, přinejmenším tak průkopnickou jako dosud. Berme proto rozpačitost této desky s pochopením. Připomínám, deska je rozpačitá, nikoliv nedodělaná, neúplná nebo s chybami. Jen prostě skupina tímhle CD oznamuje posluchači, že tu je a bude dál. To, co by posluchačům mohla sdělit, to bude až na dalším CD.

Hodnocení: 5*



Psáno pro Ifolk.cz 21.4.2006
Miloš Keller
Stránka s článkem: www.ifolk.cz/index.php?show=article-2344-koa
www.ifolk.cz