Na dlouhohrajícím debutu pražského Nerezu jsou všechny největší hity Zuzany Navarové (hudba i text), Zdeňka Vřešťála (texty a také hudba) a Víta Sázavského (hudba ve spolupráci s Vřešťálem). A je to tak dobře, i když třeba úvodní skladba Tisíc dnů mezi námi byla vydána již na LP Porta 83. Na albu Masopust jsou ale písničky méně známé a přitom neméně dobré. V prvé řadě Vřešťálův (a Sázavského) Deštíček, nekratší dílko z uváděné reprezentační jedenáctky, plíhalovsky křehká písnička autorem adekvátně přednesená. Anebo „branecký“ – či snad spíše „rekrutský“ – Javor téhož tvůrce. Případně finální Do posledního dechu, opět Vřešťálovo číslo. A dalo by se ještě ve výčtu pokračovat, třebas i písničkami Navarové… Ani ona nepíše špatně. Ale zpívá lépe. Vřešťál se mi zdá silnější (i zřejmější) v textech a spolu se Sázavským i nápaditější (a rozmanitější) v muzice.
Písničky Nerezu nejsou kulisové. Většinou jsou v nejlepším slova smyslu vtíravé, rušivé, vlastně spíš vzrušující. Ale současně i pohodové, uklidňující. Zvláštní. A vzácné! „Snad i bledule mi závidí a blednou…“ (Vřešťál)
I slabinka se, pravda, při troše vůle najde. Třeba časté opakování hudebních i textových motivů místo dalšího jejich rozvíjení (to by ale na druhé straně mohlo vést k přehnané komplikovanosti skladeb, takže někde by se mohlo zdát lepším řešením pouhé zkrácení písničky). Avšak tyto výtky jsou drobné vzhledem ke kladům desky. Co mne však ještě potěšilo na samotných písničkách: přehledná aranžmá, instrumentální i vokální projev, některé docela básnické obraty a obrazy a – jak by to řekli sportovní reportéři – nasazení. Žádná ležérnost či chlad. Byť o latinskoamerických vášních by bylo přehnané hovořit. Ale co – jsme přece v poklidných Čechách a na zdejší folk je Nerez žhavý dost.
Ke kladům desky patří i obal. Přesněji řečeno textově fotografická vložka – jev dnes v naší gramofonové produkci ojedinělý, a o to milejší. Leč právě k té záslužné vložce mám výhrady. Na jejím líci je – kromě jiného – uvedeno nástrojové obsazení skupiny (nejmenoval jsem dosud precizního basistu V. Vytisku), jakož i účast dalších hudebníků na vzniku nahrávek. Laik nestačí žasnout, co za nejrůznější nástroje, často exotických názvů, bylo použito. Nejeden z nich však bohužel nenajdete v dostupném slovníku. Přitom místo pro osvětu by se na vložce našlo a výčet by pak působil méně exhibicionisticky. Jsou zde i portréty protagonistů – jenže bez jmenovek. Navarovou si sice nikdo nesplete, Vytisku najde, ale který je Vřešťál a který Sázavský – toť hádanka pro nové příznivce. Konečně graficky nevyvedený a nepřesný je i rub vložky – méně portrétků a více písňových textů než šest by bylo více.
Členové Nerezu prý označují své skladby za pocitové. Nuže, mé posluchačské pocity z jejich desky jsou libé, velmi libé. A při opakování potěší znovu, ba ještě více.


Psáno pro časopis Melodie 12/1986
Jiří Čekal
Stránka s článkem: není