Nečekaná zpráva o smrti Zuzany Navarové zapůsobila minulé úterý na mnoho lidí jako ledová sprcha. Pětačtyřicetiletá zpěvačka a skladatelka se celý život držela stranou reflektorů šoubyznysu, její odchod ale připomněl, jak moc pro českou hudbu znamenala.
Holka s kytarou
Přehlédneme-li dílo Zuzany Navarové (po kubánském manželovi si přidávala ke jménu ještě de Tejada), nezdá se zprvu nějak zvlášť rozsáhlé. Zhruba padesát autorských písní, asi šest zásadních alb a zdařilá práce v několika kapelách. Při bližším pohledu ovšem najdeme daleko víc. Navarová měla schopnost a chuť objevovat jiné osobnosti a dát jim prostor. Dokázala vytáhnout na světlo nadané romské muzikanty Věru Bílou a Mária Biháriho nebo písničkářku Radůzu. Také přes deset let pracovala v Nadaci Život umělce, kde se mimo jiné snažila pomáhat umělcům seniorům. A součástí odkazu je především zajímavý oblouk, jakým osobnost a tvorba Navarové prošla.
Vyrůstala v Hradci Králové, v muzikantské rodině. Její otec byl hudební režisér místního rozhlasového studia, milovník folkloru a Marty Kubišové. Zuzana zpívala české, slovenské a maďarské lidovky od mládí. V přímém kontaktu byla také s romskou hudbou, protože Romové byli jejich sousedé v domě. Studovala tehdy hru na klavír, ale brzy se z ní stala "holka s kytarou". V osmnácti objevila kouzlo bossa-novy - hudebního stylu, jenž proslul jemným, mírně zastřeným projevem zpěvaček, najazzlou harmonií a rytmem odlehčené samby. Tento styl si zamilovala na celý život. Latinskoamerické kultuře se Zuzana rozhodla věnovat i profesionálně, když se zapsala na univerzitu do Prahy na obor čeština-španělština. Na kolejích trávila hodně času s Kubánci a intenzívně muzicírovala. Na jednom z večírků počátkem 80. let potkala dva jiné studenty: Víta Sázavského a Zdeňka Vřešťála. Vznikl Nerez, který se brzy proslavil po Portách a Vokalízách. Jejich hudba oscilovala mezi folkem, latinou, flamengem a jazzem, plně však nepatřila ani k jednomu z žánrů. Pro Navarovou byla éra Nerezu docela bouřlivá a z dnešního pohledu vlastně ne příliš šťastná. V jednom z rozhovorů ji označila dokonce za tápání. "Byl to velkej závod a trval po celou dobu spolupráce," řekla loni Hospodářským novinám. Soutěžila s ostatními v kapele o místo na slunci, byla ctižádostivá, ješitná až arogantní. Psala osobité a jazykově vybroušené písně, z nichž však bylo cítit napětí. Většinou jde o zakódované erotické dopisy s nápaditou melodií, ve kterých
"slunečnice chřadnou", berou se
"prášky na spaní" a
do džusu se lije líh.
Vítr v horách
Nerez se rozpadl před deseti lety a Navarová prožívala tvůrčí krizi. Přestala na dlouho psát vlastní texty i hudbu a soustředila se na interpretaci latin v klubech, což nebylo úplně ono. Zřejmě pod vlivem vážných zdravotních problémů radikálně změnila svůj životní styl. Žádné hospody, ale čajovny, dieta a tai-chi. S pročišťováním těla se prosvětlovala také mysl a texty, které znovu začala psát koncem 90. let. Deskou
Skleněná vrba, kterou nahrála s Kolumbijcem Ivánem Guttiérrezem a skupinou
KOA (podle stromu, z nějž se dělají hudební nástroje) se úspěšně vrátila do povědomí na přelomu milénia. Její písně se zjednodušily a zjasnily. Na následujícím albu
Barvy všecky, za které dostala předloni Anděla, je již jasno úplně. Zpěvačka je uvolněná a má nad situací nadhled. Album navíc rozšiřuje svou vícežánrovost o romskou polohu, protože se po Guttiérrezově odchodu do popředí dostává harmonikář, pianista a klarinetista Mário Bihári. Na loňské desce
Jako Šántidéví se žánrová paleta dál rozevírá o stylizovaný klezmer, blues (
"Je mi fajn a je mi skvěle, zdravý duch ve zdravém těle, běžte všichni někam jinam…"), nebo tanečně meditační titulní skladbu, kde ambientní zvuky harmoniky naznačují úplně jiný svět, jako by inspirovaný elektronikou, ale spíše vycházející z poslechu větru v horách.
S vědomím, že těžce nemocná zpěvačka se musela vnitřně vyrovnat s hrozící smrtí, čteme dnes její texty samozřejmě trochu jinak. Vedle důrazu na pozitivní věci, pokoru, radostnost a humor nezle přehlédnout zmínky o "okraji života" a "prachu", které se neustále ve variacích vracejí. Výmluvný je refrén romské písně
Amen Mária Biháriho z poslední desky, který zpívá spolu s ním také Navarová:
"Me jekhvar mera, ma dara, so hino andre, ačhela…" (Jednou umřu, neboj se, co je uvnitř, zůstane…).
"S odstupem času si uvědomuji, jakým textařským i hudebním fenoménem Zuzana byla," říká jazzová zpěvačka Jana Koubková, "z médií se člověk dozvídá hlavně o Horáčkovi, Hapkovi a Osvaldové, a takový poklad nechává bez zájmu." Zuzana Navarová se jistě mohla cítit nedoceněně, ale ona si se slávou hlavu nelámala. Žila skromně na pražském Proseku a podstatné pro ni byly koncerty v klubech a život s kapelou a přáteli. V českém hudebním světě bude chybět. Parafrázujeme-li výstižnou poznámku, kterou publicista
Pavel Klusák loni v zimě napsal v recenzi její poslední desky: dokud byla Zuzana Navarová nablízku, vždy se snáz sami prozradili hudební veksláci a neumětelové.
Psáno pro
Respekt 13.12.
2004
Jaroslav Pašmik
Stránka s rozhovorem:
pouze pro předplatitele
www.respekt.cz