Ta otázka na nedávné tiskové konferenci pořádané u příležitosti vydání alba Skleněná vrba Zuzany Navarové a Ivána Gutiérreze musela padnout: „Myslíte na comeback Nerezu?“
„Měla bych říct dnem i nocí,“ pronesla Zuzana Navarová odosobněně, „ale myslím na to, jen když se mě někdo zeptá.“
Jako by těmi stručnými slovy chtěla tazateli jednoznačně odpovědět. Tohle už neřeš.

Karibská lázeň v nerezovské vaně
Po čtyřiceti letech, co je na světě, si Zuzana Navarová jako zpěvačka vydobyla výjimečné postavení: žádná z jejích zdejších kolegyň či kolegů tak poctivě „neseká latinu“ jako ona. Už v Nerezu šla Zuzana Navarová přímo za svou vizí líně houpavé latinskoamerické hudby, a právě bez nadsázky úžasná muzikantská konstelace Nerezu umožnila z této vize vytvořit zcela ojedinělý sound, který navíc inspiroval část české folkové vlny osmdesátých let jako nedostižná meta. Karibská lázeň se tu mísila s odkazem českého i moravského folklóru, jazzem i rockem. Navarové nerezovská česká latina byla stejně tak nezaměnitelná jako třeba specifické pražské blues Jana Spáleného s A.S.P.M.
V zavedené firmě, přinášející existenční jistotu, však dala Zuzana Navarová v polovině devadesátých let výpověď. Už se s kolegy z Nerezu, Vítem Sázavským a Zdeňkem Vřešťálem, jak zpěvačka sama říká, přestali vzájemně inspirovat.
Vždy, a to i v cituplných písních, potlačovala Zuzana Navarová patos a působila velmi stroze (a snad právě tento odstup jí jako interpretce dodával na věrohodnosti), a tak nostalgii po nerezovských časech asi těžko někdy veřejně přizná.
„Patos, i kdybych chtěla, tam prostě nedostanu,“ řekla Navarová časopisu Rock & Pop v roce 1992, krátce po vydání prvního sólového alba Caribe. Mluvila samozřejmě o písničkách. Ty ovšem odrážejí její nepatetickou osobnost rezonující spíše s tichou poetikou Seifertovou, která Navarovou „dostane vždycky“.
Sázavský s Vřešťálem se však s nostalgií po Nerezu veřejně netajili, když loni vydali velmi nerezovské album své nové kapely Neřež s „odnímatelnými“ háčky nad „r“ a „z“. Na zdejší poměry je to opus nadstandardní, ale přesto mu něco chybí: hlas Zuzany Navarové. Tahle řeka už omývá nohy jinou vodou.

Dvě tria
Nerez, který existoval od roku 1980, zapěl svou labutí píseň významným koncertem Nerez a kapela v Lucerně 28. dubna 1994, na kterém účinkovala horda špičkových rockových a jazzových muzikantů. Pak ještě Nerez v triu skromněji účinkoval zhruba rok, ale to už Zuzana Navarová souběžně rozjížděla s kytaristou a zpěvákem Ivánem Gutíérrezem a basistou Karlem Cábou jiné trio – Tres. V té době měla Navarová k latinskoamerické hudbě cestu definitivně proklestěnou sólovým projektem Caribe (1992) – sladkou deskou poskládanou ze zpěvaččiných oblíbených kubánských písniček.
Na Kubě Navarová jako studentka španělštiny z pražské Karlovy university pobývala počátkem osmdesátých let, právě v době svých největších startovních uměleckých úspěchů naplněných cenami z Vokalíz a Port. „Tam jsem spíše než do školy chodila na večírky a seznamovala se s muzikantama,“ řekla později o své kubánské stáži. Většinu autorů, jejichž písně na Caribe nazpívala, osobně znala a v jejich podání tento repertoár také poprvé slyšela. Navíc inklinace k hudbě španělsky mluvících zemí má možná u Navarové genetické předpoklady: „Můj dědeček vždycky říkal, že máme v rodině nějakou španělskou krev. Prý za napoleonských válek zůstal na Moravě jeden španělský voják, můj předek,“ řekla jednou zpěvačka. Karibská sólistická emancipace Navarové vyústila ve vznik skupiny Tres. Repertoár na první desku z roku 1995 napsal kolumbijský učitel španělštiny a angličtiny usazený v Praze Iván Gutiérrez. Nerez byl již minulostí. Monitor pak ještě přispěl krabicí se třemi pozůstalými studiovými alby Nerezu přepsanými na CD a tím definitivně spadla nerezová klec, ve které Zuzana Navarová udělala kariéru.

Da capo al fine
„Mám-li mluvit o Nerezu, chce se mi říct Zuzana Navarová. Neboť jednoznačně byla magnetem celého vystoupení, zejména svým pěveckým projevem, za který dostala cenu nejlepší sólistky festivalu,“ referoval v lednové Melodii roku 1983 odborník na kultivované lidské hlasy Leo Jehne o Vokalíze ’82, na které Nerez učinil první díru do světa. Jehne tehdy ovšem také napsal, že „členové Nerezu Navarové jen víceméně přihrávali“. Takové hodnocení samozřejmě s časem přestávalo platit. Už o rok později přinesla Melodie Jehneho recenzi na další ročník prestižní přehlídky pod titulkem Vokalíza značky Nerez. Kapela si tehdy odnesla hlavní cenu a recenzent se rozplýval už i nad „doprovazeči“ Sázavským a Vřešťálem. Pak se rozplývání recenzentů stalo standardem. Cokoli Nerez s Navarovou učinili, bylo vítáno jako neobyčejné ozvláštnění zdejší scény. Žebřík pop music už vyšších špruslí neměl. Tres po nich sice vystoupali poměrně vysoko a ještě o stupínek výš dospěla Skleněná vrba, ale pozici vskutku legendárního Nerezu jen tak něco neohrozí.
Letošní Skleněná vrba nese jednu důležitou zprávu: Zuzana Navarová se opět vrátila ke psaní písní jako za nerezovských časů; na Vrbě je autorkou poloviny repertoáru. Na rozdíl od španělské desky Tres se zde mísí čeština (právě texty od Navarové) se španělštinou a také geograficky více hudebních vlivů. Skleněná vrba ale už není připsána skupině Tres, neboť tu opustil Karel Cába, a tak Navarovou s Gutiérrezem doprovází akustické trio Koa.
„Myslím, že to mám v hlavě srovnané, a tak už žádné velké překvapení ode mě nelze čekat,“ svěřila se nad Skleněnou vrbou výjimečná zpěvačka Zuzana Navarová, jejíž hlas ve spojení s Gutiérrezovým nabývá zvláštního nového napětí. „Myslím, že jsem se s léty naučila víc zpívat, ale možná by se v mém zpěvu našly nějaké manýry...,“ podotkne a dodá s lehkou ironií: „Už jsem trochu zkažená.“



Psáno pro Folk & Country 6/1999
Ivan Hartman
Stránka s článkem: není
www.folkcountry.cz