Co se vybaví jako první při vzpomínce na Zuzanu Navarovou (1959-2004)? Snad podivuhodná lehkost, muzikantská suverenita, která ji provázela od raného Nerezu až po nejnovější nahrávky multikulturní kapely Koa.

Byvší studentka hispanistiky Zuzana Navarová občas s hranou závistí říkala o latinskoamerických muzikantech: "Zní jim to tak zlehka, jako by si zpívali jen tak mimochodem při míchání vajíček!" Na poměry české kotliny, v níž byla temperamentu Navarové vždycky trochu zima, disponovala zmíněnou lehkostí v mimořádné míře.
Kvartet Nerez se v osmdesátých letech "počítal" k folkové scéně, ale nešlo nevidět, že přečnívá na všechny strany. Spolu se Zdeňkem Vřešťálem, Vítem Sázavským a Vladimírem Vytiskou se Navarová nořila hlouběji do bohatství zvuků, než bylo v kraji zvykem: snad AG Flek a Č.p. 8 mysleli v takové míře na aranžmá. "Jestli chceš, nezůstane na mně ani kůže," zpívalo se v první slavné písničce Tisíc dnů mezi námi. Tady i mnohokrát potom dokázala Navarová nelacině škrtat o smyslnost, většinou při tom jiskřilo napětí mezi poetickým a pozemsky přesným pojmenováním.
Nerez se zpočátku mohli zdát jako pouzí příznivci samby, ve skutečnosti významně otevřeli "folkovou" písničku stylovým vichrům všeho druhu. Když cítili ve vzduchu dobré nové podněty, nezatěžovali se obavou, zda to není moc divoké: na druhé album už vtáhli Lauru a její tygry, členy filharmonie a syntezátory. Dravými, na svou dobu velmi otevřenými setkáními byly festivaly Stará láska, Nerez a vy: paralelně uváděly třeba Nohavicu, studenta filmu Tomáše Vorla a výtvarníka Michala Cihláře. Na začátku devadesátých let už Navarová a spol. věděli, že spolu nechtějí zůstat: svým písním aspoň připravili grandiózní rozloučení v Lucerně s velkým jazzrockovým obsazením, plnou elektrifikací a hostujícím Davidem Kollerem či Věrou Bílou. Málokdo na české scéně tak uvolněně házel za hlavu staré verze písní a vlekl je dál hudební vášní bez ohledu na žánry.
Když se Navarová v roce 1999 vrátila na scénu s albem Skleněná vrba, zněla komorněji a zraleji. Nikdy se už nerozkřikla tak plně jako dřív, ale lehce ztišený zpěv byl o to soustředěnější. Ač s temperamentní skupinou za zády, působila intimně a přes zřejmou pódiovou profesionalitu zůstávalo její sdělení osobní. Cesta od nerezovských samb přes lásku ke kubánským písním (album Caribe) a autorské partnerství s kolumbijským Ivánem Gutiérrezem vyústily v multikulturní kapelu Koa. Na posledních albech se přirozeně přelévá zpívání česky, španělsky, romsky, polsky či slovensky, výlety k židovským a buddhistickým motivům nevybočují z důvěrného tónu textového světa Navarové. Multikulturnost, či chcete-li world music, u ní nebyla konceptem či ohlasem na módní vlnu. Zpěvačka a autorka tak žila: viděla, že myšlenky, přátelství a lásky se sdílejí napříč etniky, a hudbou tuhle zkušenost odrážela. Byla sugestivní, zábavná, přitažlivá, muzikální: při tom všem do publika pod tlakem sunula obrazy humanismu, soucitu, myšlenkové ekologie v nejobecnějším smyslu. Nerez nebyl angažovaný, sólová Navarová ano - ale s (naplněnou) prestiží uspět zároveň plně jako tvůrce. Na světové scéně se takhle chová Peter Gabriel.
Navarová nikomu nevnucovala způsob života, pro který se rozhodla: bez řádu, který našla ve zdravé stravě, meditaci či cvičení tai-či, by však její sólová alba zněla jinak. Nestrašila s duchovnem, o to víc už léta působila jako osobnost s pevnou půdou nespecifikované víry pod nohama. Když viděla, že určité věci za ni nikdo neudělá, nezdráhala se jednat. Na hudební pódia přivedla romský živěl Věru Bílou, dnes mezinárodní hvězdu etnického popu. Později vycítila potenciál Radůzy a stala se její producentkou - lidštěji řečeno rádkyní, která dává nezištně k dispozici celou svou zkušenost a zároveň je připravena se od mladší kolegyně učit. Založila nadaci Život umělce, jež má zajišťovat tvůrcům důstojný sklonek života. Sama zemřela uprostřed umělecky šťastného, pilného období. Rádia sice její srozumitelné, melodické písně nepustila mezi popový mainstream, širokému publiku to však bylo jedno a kupovalo poslední alba Barvy všecky a Jako Šántidéví v počtu kolem deseti tisíc.
Jako poslední nazpívala pět písní Josefa Kainara pro Plíhalovo album Nebe počká. Pak už se, řečeno s ní a Kainarem, bohužel ohlásila "noc černá jako cívka hedvábí". Ani se nechce domýšlet, co všechno ještě mohla teprve pětačtyřicetiletá Zuzana napsat a zazpívat.

Psáno pro Týden 51/2004 (s. 86)
Pavel Klusák
Stránka s článkem: není k dispozici