Zuzana Navarová sklízí úspěchy s deskou Jako Šántidéví.

Zuzana Navarová, která začínala s kapelou Nerez a nyní zpívá s kapelou KOA, potvrzuje své postavení výjimečné nezávislé zpěvačky české scény. Předloni získala sošku Anděla, její nová deska Jako Šántidéví patří k nejlepším titulům vydaným bez podpory velké gramofonové firmy.

"Mám kolem sebe muzikanty, kteří zahrají vše, co si napíšu. Zatím zvládli každý žánr, poskytují mi tím mimořádnou svobodu. Co víc bych si mohla přát?" říká Navarová.

Novou desku jste nazvala Jako Šántidéví čili Jako bohyně míru. Má to být volání po něčem pozitivnějším?
Ano, mysleli jsme to tak. Proto jsme uvítali, že Mário Bihári pojmenoval svou písničku Bagdád. Bylo to v době, kdy se chystala válka v Iráku, a my ji nechtěli. Šántidéví zní hindsky, ale v hinduismu existuje jen Šántidéva, bůh míru. Tu přesmyčku o bohyni jsem nevymyslela já. Kdysi mi někdo mailem anonymně vzkazoval: "Zpívej jako Šántidéví." V knize jsem si pak našla, co Šántidéva znamená. To slovo se mi líbilo, nosila jsem ho v hlavě celou dobu. Nejdřív jsem myslela, že slogan Jako Šántidéví napíšeme do desky jen jako motto, ale nakonec vznikla písnička, podle níž jsme album pojmenovali. Chtěli jsme posílit něco veřejně dobrého.

Co máte proti americkému tažení na Bagdád?
Na světě byla spousta jiných nepravostí, které Spojeným státům až tak nevadily. Kromě toho není dobré vnucovat vlastní způsob života, i když ho považuji za lepší.

Ale třeba nerovnoprávnost pohlaví v Arábii je problém, nemyslíte?
Přece já tady v Praze u čaje nebudu soudit, jak to mají zařízené Arabové? A když už mluvíme o rovnoprávnosti, u nás to taky není úplně OK. Ať si každý udělá pořádek doma, pak se uvidí, co dál.

Proti násilí, rasismu a xenofobii

Přitahují vás veřejná témata?
Moc se nezajímám o dílčí témata ve společnosti. Spíše se mě dotkne nadčasovější nebo nadnárodní problém. Třeba písnička Marie vznikla, protože se ženy i u nás nechávají doma dobrovolně třískat. Obecně pak z našich písní snad vyplývá, že jsme proti rasismu a xenofobii. Tím však nechci říct, že bychom se stávali politickou kapelou!

Skladba Orlice je asi hodně osobní...
Když tuhle písničku zpívám, jsem na svých oblíbených místech u Divoké Orlice a šíleně si to užívám!

Máte píseň o Českém ráji, kam také ráda jezdíte?
O Českém ráji byla na minulé desce písnička V buši. Kdykoli jsem ji zpívala, byla jsem pod hradem Kost. Teď máme písničku Cesta domů, které říkáme Kovbojská. Odehrává se na Hruboskalsku. Já nemám písničky časově ani místně vymezené. Často se v nich prolíná několik dějů a prostředí, které spolu zdánlivě nesouvisejí. Posluchačům to zatím nevadí. Tedy doufám.

Hudba KOA si žije

Cítíte hranice hudby, za které byste nevstoupila?
Nepřemýšlela jsem o tom. Vím jen, že následující píseň, kterou budeme zkoušet, je tango. A tango jsme ještě nehráli.

Kam směřuje hudba kapely KOA?
Nesměrujeme ji, ona si žije. Písničky zpracováváme s původním autorským předurčením, to jest, že autoři vědí, jestli to bude čardáš, nebo bossa-nova. Pak se jen rozhodujeme, jak skladbu zaranžovat. V naší kapele jsou velmi suverénní hráči. Dosud si poradili se vším, co bylo třeba. To považuji za mimořádné štěstí, poskytují mi tím velikou svobodu.

Proč jste se na nové desce při vší hudební a stylové barevnosti stáhli víc domů, do střední Evropy?
Asi jsme se po světě už dost narajzovali. Já tedy určitě. Jsem ráda, že Mário je bratislavský Rom. Máme tak morální právo na spoustu písní. Můžeme hrát čardáš a nikdo nám nemůže říct, že ze sebe děláme Slováky, Maďary nebo někoho jiného.

Zpátky ke kořenům

Vracíte se ke kořenům?
Každý člen kapely se jakoby vrací domů, já to cítím. Bubeník Camilo Caller, který má tatínka v Limě, se vždycky nesmírně rozsvítí, když může hrát na peruánskou bednu zvanou "cajon". Bylo by hezké, kdyby kytarista Omar Khaouaj zazpíval turecky. To se nám ještě nepovedlo...

Na vašich předchozích deskách dostal prostor Iván Gutiérrez, nyní je to romský harmonikář a písničkář Mário Bihári. Máte trvalou potřebu na někoho nového upozorňovat?
Ono to tak vyplynulo. Měla jsem štěstí na spolupracovníky. Bylo štěstí, že jsme se potkali s Ivánem a měli jsme znovu štěstí, když jsme do kapely pozvali Mária, ze kterého se lidsky i muzikantsky klube veliký pašák. On zpočátku nepsal nic. Ale když odešel Iván, přemluvili jsme ho.

Zpívající chlapi ji nebaví

Vycítili jste jeho autorský potenciál?
Zkusili jsme to. Prosila jsem Mária, aby se mnou zpíval. Zdá se mi, že pro diváky a vlastně i pro mě je přijatelnější, když mužský a ženský prvek je na jevišti i na desce víceméně vyrovnaný. Já se přiznám, že kapely, ve kterých zpívají jen samí chlapi, mě přestávají po třech písničkách bavit. U zpěvaček se mi to děje taky.

Chybí vám v muzice mužský protipól?
Ženská vedle mužského lépe vynikne a naopak, to je přirozené. Příroda je přece pestrá.

Jak to, že umíte napsat i pijácké písně?
Mám hlubokou zkušenost z minulé doby.

Nyní dáváte přednost čaji?
Piju čaj a hodně dobré červené víno. Jen málo. Asi proto se mi pijácké písně dobře píšou, když už to má člověk za sebou.

Sníh po botama křupe

Jaké cíle máte před sebou?
Už několik let neplánuju. Jako cíl jsem si vytkla, že nebudu mít žádné cíle. Vlastně můžu říci, že každý probíhající okamžik je můj cíl. Užívám si, že mi sníh pod botama pěkně křupe. Nebo hezky čvachtá. Každé roční období má něco do sebe.

Jste vázaná na přírodu?
Ano, proto se snažím ujíždět z Prahy, jak to jde. Praha je dobrá pro člověka do třiceti, pak mu spíš ubírá sil. Už se v Praze nic nového nedozví. Ale chápu, že člověka do třiceti příroda naprosto nezajímá. Potřebuje získat zkušenosti, které mu potom začnou lézt krkem.

A čím jste zbohatla vy?
Třeba tím, že jsem se naučila rozeznávat zpěv několika ptáků. Je přece úžasné, když jdu po lese a slyším ptáka, kterého poznám. Nebo uvidím strom, o kterém vím, že je to buk. Podívám se na noční oblohu a řeknu si: Dnes je krásně vidět Sirius. To je největší bohatství a radost. Najednou mi svět přijde velmi domácký.

Co vás motivuje?
Chci dobře prožít každý koncert, užít si ho s kapelou na jevišti a s lidmi v sále. To je moje největší motivace.



Psáno pro Mladá fronta Dnes 27.1.2004
Vladimír Vlasák
Stránka s rozhovorem: http://zpravy.idnes.cz/tiskni.asp?c=A040127_130814_hudba_dpi&r=hudba
www.mfdnes.cz