Pocházíte z Hradce Králové a do Prahy jste přišla v roce 1979 jako studentka španělštiny a češtiny na FF UK. Tam jste se asi taky potkali s Vítem Sázavským a Zdeňkem Vřešťálem...
My jsme se nepoznali přímo na fildě, ale až v roce 1980, tedy v době, kdy už jsem bydlela v Praze na kolejích. Tehdy jedna spolužačka mé spolužačky pořádala mejdan a na ten mejdan přivedly její kamarádky svý kamarády, tak jak to chodí... Takže tam jsem poprvé viděla Vítka Sázavského a Zdeňka Vřešťála. Byla tam spousta lidí a my jsme se s klukama celý večer tak nějak střídali a občas přetahovali o kytaru. Nakonec jsme si i vyjádřili jakési dvojsmyslné sympatie a řekli jsme si, že bychom spolu mohli něco zkusit. Se Zdeňkem jsem pak sice asi čtrnáct dní chodila, ale než jsme se k něčemu dostali v hudbě, uplynul od toho večírku dobře rok, a než jsme začali existovat jako Nerez, uběhly roky dva. Ono vůbec od okamžiku, kdy mají lidi pocit, že si porozuměli, že mluví jedním jazykem, vede k nějakému prvnímu společnému výsledku strašně dlouhá cesta, tím spíš, že my jsme se předtím vůbec neznali.

To je hezký začátek. Dovolte mi, abych – dřív než se pustíme do seriózního povídání – přiznal, že jsem se kdysi domníval, že „chodíte“ s Vítem Sázavským...
A víte, že si to myslelo víc lidí? Já si vzpomínám na jednoho kamaráda zvukaře, to byl takový velmi kultivovaný pán, který jednou přišel za Víťou a ptal se ho, jestli jsme manželé. No, nebyli jsme, ani jsme spolu nechodili – a doporučuju všem, kteří chtějí dělat muziku: lidi uvnitř kapely by spolu neměli mít mechtle, protože to jsou pak vždycky potíže ve vzduchu.

Říkala jste, že jste se s klukama přetahovali o kytaru. Bylo to z vaší strany jen sebevědomí kytarového samouka, nebo jste měla nějaké hudební vzdělání?
Já jsem jako malá chodila do hudebky na piáno. Ze začátku jsem projevovala velký zájem, ale ten dost brzy opadl, a zbytek už jsem protrpěla. Navíc to utrpení dostalo poněkud pandemickou podobu: trpěla jsem já, trpěly paní učitelky a asi nejvíc trpěl můj otec, který to nesl jako strašnou rodinnou pohanu, neboť byl v Hradci Králové považován za místního hudbyznalce, trpěli jsme zkrátka společně, než jsme to nějak doklepali do finále, kterým bylo ukončení prvního cyklu. Pěkných sedm let.

A kytara?
Kytaru jsem objevila někdy v deseti. Naproti našemu starému bytu v Hradci bydlela paní Balcarová, té jsem říkala teto a měly jsme velmi hezký vztahy, a ona měla dceru, která právě prožívala třeskutou pubertu, sedávala na schodech a hrála pořád dokola Dajánu a Většina kluků a děvčat v mém věku ví, co je to mít rád – to bylo velmi uhrančivé. A pak jsem hned začala chodit do skauta a tam ty starší sestry zase hrály takové tklivé písně, takže pak do roka a do dne – když se mí rodiče přesvědčili, že už opravdu umím první tři akordy – jsem k Vánocům dostala pod stromeček kytaru. Bylo to nádherný, a já každé ráno před odchodem do školy vrzala ty svý tři akordy až dokrvava. Takže vedle toho piána, který jsem ráda neměla, probíhala tahle druhá linie s kytarou – a asi v patnácti jsem pak začala skládat písničky. Ne proto, že bych měla tak silné puzení, ale protože mně nepřipadalo zrovna atraktivní zpívat písničky s mužským textem, a ono těch holčičích písniček bylo strašně málo, že jo, takže jsem si je musela napsat.
Ale toho opravdového hudebního vzdělání se nám dostalo až po vysokých školách, až když jsme odpromovali. Když se na státní pražské konzervatoři otvíral zkušebně obor populárního zpěvu, tak jsme se tam všichni přihlásili a všichni jsme byli přijati.

V té době ovšem už Nerez existoval...
No, to už jsme měli venku dvě desky a byli jsme starý pasty. Ale na té konzervatoři se nám líbilo. Ne že by nás to mohlo třeba hlasově nějak ovlivnit, protože už jsme opravdu byli dospělí lidi a dlouho jsme hráli naživo, ale rádi jsme chodili na hodiny harmonie, intonace nebo na dějiny hudby se studenty, kteří studovali vážnou hudbu.

Projevilo se to nějak třeba při skládání hudby pro Nerez? Vzpomínám si, jak Petr Janda kdesi říkal, že poté, co se na starý kolena (tehdy ovšem ještě asi o čtvrt století mladší než dnes) šel učit klasicky na kytaru, tak nemohl víc jak rok vůbec skládat...
V tom, jak jsme se prezentovali navenek, se to myslím neprojevilo vůbec, ale ty znalosti nám přišly velice vhod, třeba když jsme s Víťou Sázavským dělali hudbu k inscenaci Sevillský svůdce aneb Kamenný most pro Národní divadlo.

Pojďme alespoň na skok od klasické harmonie k problémům, které v hudbě vidí klasický laik jako já. Je hodně obtížné udržet melodickou linku zpěvu a přitom vyťukávat dřívky pravidlený rytmus?
Je. A ukrutně dlouho trvá, než v sobě člověk dokáže tu hudbu uklidnit, dát jí to správné vnitřní tempo. Kdo se učil na piáno, ten to určitě zná. Tam pravidelně probíhá takový zvláštní proces, že čím líp nějakou skladbu nebo etudu zvládáš, tím rychleji ji hraješ. Když přijde těžší pasáž, hraješ pomaleji, pak přijde něco, co už ti jde, tak to jen prolítneš, ale pak se zase na něčem zasekneš. To je ale možný jen díky tomu, že člověk v sobě nemá uklidněné tempo, že nemá usazený, jak se říká, timing. A to trvá opravdu strašně dlouho, udržet se, nezrychlovat, neutrhnout se.

Typnul bych si, že v tom svou roli musí hrát i tréma. Jiným způsobem tohle asi člověk zvládá, když je sám nebo ve zkušebně, a jinak to pak vypadá, když ho poslouchá tři sta lidí.
Fakt je, že v Nerezu jsme první léta dost krutě zkoušeli. Když už člověk hraje hodně dlouho a má nějakou základní sebejistotu, tak to už se kolikrát nebojí, ani když to pořádně neumí, protože už prostě ví, že to vždycky nějak dopadne. Taky kolikrát když se to nepovede, jak by mělo, tak to lidi ani nepoznají, nebo se všichni zasmějeme a jede se dál. Ale prvních pět let jsme dřeli jak šílenci.

Ovšem vyplatilo se to. Já jsem Nerez od počátku vnímal jako dokonale profesionální kapelu, což vynikalo zvláště v prostředí, kde jste se nejvíc pohybovali. Není nic zvláštního na tom, že na trampské a folkové scéně se dbalo více na to, co se říká, než jak dokonale se to vyjádří formálně. Jaké ostatně byly vztahy Nerezu a vaše osobně s muzikanty a zpěváky, s nimiž jste se setkávali na různých festivalech?
Měli jsme své zamilované písničkáře i spřátelené kapely: Karla Plíhala, Slávka Janouška, Dášu Voňkovou, Ebeny, Emila Pospíšila, „č. p. 8“ s bratry Ježkovými, Zuzku Homolovou z Bratislavy, Lojzo... S některými z nich jsme toho i hodně vypili a prozpívali i probendili několik nocí. Byla to krása. Užívali jsme si spolu vrchovatě!

Písničkáři nesli „pochodeň pravdy“, Nerez – a já říkám naštěstí – zůstal u písniček. Přesto: jak jste vnímala řekněme poslední dva roky před Listopadem. Říjen ’88, Palachův týden...
Vzpomínám si hlavně na naše předprázdninové festivaly „Stará láska Nerez a Vy“ v Pařížské ulici, kde hráli naši soukmenovci písničkáři, kteří do toho odvážně „šli“ – prý už tam tehdy bylo cítit, že to brzy rupne...

Dobře, přišel Listopad... a Nerez hrál a hrál...
Pro nás to samozřejmě neznamenalo totéž co třeba pro písničkáře, kterým nastalo po letech zákazů a ustavičných problémů dost šokující období, protože je dočasně opustili ti, kvůli kterým to všechno vlastně podstupovali... Tuhle ztrátu zájmu jsme my ale neprožili, protože jsme vždycky hráli milostnou poezii, a to má své místo v každém století, v každé době.
Ten náraz byl pro nás silný z jiného důvodu. Brzy po Listopadu jsme si totiž řekli, že jsme dost chytří na to, abychom dokázali nějak zajímavě s tím naším „rodinným stříbrem“ naložit. A rozhodli jsme se, že zkusíme, jaký to je, když se obchoduje. Vytvořili jsme s klukama konsorcium a pak jsme tak dva, možná tři roky s Nerezem a dalšími hudebními produkty obchodovali. Možná právě tohle byl taky začátek mého autorského konce, protože mě to tak pohltilo a tak mě to vyčerpalo, že jsem nebyla schopná myslet na něco jiného. Nebylo to proto, že bychom byli špatní obchodníci, právě naopak. Nám to tak šlo, vymýšleli jsme neustále nové a nové marketingové fígle – a od hudby jsme byli pořád dál a dál. Já jsem bohužel zjistila, že to osobně nedokážu kombinovat dohromady. Buď mám v sobě pocit obchodníka, anebo mám pocit z toho opačného, nepraktického pólu. Takže jsem si tím pokusem o byznys způsobila jakési duševní umrtvení; normální úraz. A trvalo mně opravdu několik let, než jsem se z toho probrala a obrátila se zpátky.

To jsme ale najednou moc vepředu, takže pojďme zpátky do doby, kdy vám to ještě psalo skvěle, kdy hvězda Nerezu strmě stoupala. Zdá se, že Nerez od začátku zcela záměrně stavěl na rozdílných autorských naturelech: Navarová – latina, Vřešťál – písničkář a Sázavský – akustický rocker.
Ono to chvíli trvalo, než to vykrystalizovalo do téhle přehledné podoby, ale pak už jsme se naprosto vědomě dohodli, že to budeme dělat takhle. Ono to mělo i pro nás své výhody, protože jsme si každý mohl dovolit autorsky na čas vysadit, ušetřilo nám to stresy a takové ty pocity, že když teď nějakou dobu nic nenapíšu, tak nebudeme mít co hrát.
A pak jsme si ještě říkali, že jestli se chceme prosadit, tak musíme pěstovat nějakou jednoduchou legendu, a domluvili jsme se, že vždycky, když budeme o naší kapele mluvit, tak kluci budou říkat, že já jsem výborná zpěvačka, Vítek bude tvrdit, že Zdeněk je senzační písničkář, a Zdeněk zase bude říkat, že Vítek je výbornej aranžér. Takhle jsme to dělali a lidi tomu uvěřili.

Skvělý tah. Taky jsem tomu uvěřil. Zároveň ale mám dojem, o kterém legenda už tak přesně nehovoří, že ústřední postavou Nerezu se přece jen stala Navarová, výborná zpěvačka, výborná skladatelka, výborná textařka a v neposlední řadě krásná ženská, zatímco třeba Vřešťálovy písničky postupem času jako by tu pravou, tu úspěšnou image Nerezu spíš narušovaly...
Já se na to samozřejmě nedokážu dívat takhle. Můžu jen říct, že teď s odstupem času mě občas napadá, jestli jsem to klukům tak trochu nekazila. Oni měli své krásné písničkářské duo, což jsem každopádně nabourala, a pak začalo trošku přetahování. A dneska třeba vidím, že když už s nimi nejsem, tak jsou šťastnější.

O podobu kapely jste se přetahovali od počátku?
No, my jsme se docela urputně hádali, zkoušky bývaly vášnivý, návraty z koncertů taky vášnivý, prostě pořád jsme se hádali, ale vždycky jsme se nakonec nějak dohodli a vždycky z toho taky něco nového vzniklo. A zaplaťpánbůh za to. Byla to důležitá zkušenost a celkem významná etapa našich životů, takže myslím není čeho litovat, ale myslím si, že nelitujeme ani toho, že jsme se každý dali svou cestou.

Poměr skladeb jednotlivých členů silného tria na deskách je celkem vyvážený. Neukazuje to ale na to, z jakého množství dodaných písniček se vybíralo.
Já jsem psala celkem málo, a to platí dodnes, protože jsem měla vždycky silnou autocenzuru. Úplně na začátku, když jsme si s klukama pouštěli všechny věci, které jsme měli napsané, mně prošly do repertoáru příštího Nerezu jen asi dvě věci. Jednak Za poledne a potom moje verze jedné polské písničky – ta se pak objevila až na kazetě Co se nevešlo, kterou jsme vydali v devadesátých letech a kde byly některé starší věci, co chyběly na deskách. Zatímco Zdeněk měl tenkrát mnohem víc písniček, který jako by prošly. Ale postupem času se to obrátilo a většinou to, co jsem přinesla já, prošlo, kdežto Zdeněk, kterej psal mnohem víc než já, hodně svých nápadů v Nerezu neudal. To ho určitě muselo štvát. Různý svoje písničky pak vydával bokem sám a asi mu psaní nepřinášelo to správné uspokojení jako dnes, když už je sám za sebe.

Patrně si ani jeden z kluků tehdy na mejdanu nemyslel, že jim může Navarová přerůst – myslím samozřejmě hudebně – přes hlavu.
Já myslím, že je muselo štvát, že se mezi nimi tak prosazuju, ačkoliv jsem si celou dobu říkala, že to budu dělat velmi obezřetně, aby ze mě nebyla nějaká herdekbaba, před kterou se budou muset bát promluvit. Ale stejně jsem jim asi často lezla krkem – a navíc tady zůstává i ten obecný problém, jakým je způsob jakékoli týmové spolupráce mezi klukama a holkama, kde bude vždycky dost obtížné vyříkat si, jak to tedy bude a kdo co může a nemůže.

Chci se teď zeptat na rozpad Nerezu, a přitom si uvědomuji, že jsme tak trochu od počátků hned skočili na konec. Je to ale koneckonců logické: to zhruba desetileté období úspěchů, kdy jste hráli skvělé koncerty, sbírali ceny a vycházely vám desky, to je celkem dobře známé, výše zmíněná legenda zabírala asi i proto, že se opírala o dosti pevnou půdu skutečných dispozic a talentů. Čili rok 1994 nebo 95, Nerez končí...
Různé podstatné změny nastaly už dřív. Jednak už v roce 1990 od nás odešel Vladimír (Výtiska, basa, red. pozn.), který se nějakou dobu rozhodoval, jestli se má dál věnovat hudbě, nebo jestli má dělat starostu Únětic. Rozhodl se pro starostování. Pak přišlo naše početně nejsilnější období, které ale vyústilo nakonec v hraní ve třech lidech.

To patrně souviselo s vašimi podnikatelskými záměry. Dělit peníze za koncert mezi tři lidi, nebo mezi šest lidí? To je rozdíl.
Řekla bych, že jeden z hlavních důvodů – a důvodů bylo samozřejmě víc – tkvěl v tom, že jsme chtěli, aby kapela zněla zase trochu jinak. My jsme předtím hráli ty starý písničky v různě širokém obsazení, dokonce jsme uspořádali jedno turné s celou bigbeatovou kapelou... Nakonec jsme vybrali podle našeho soudu ty nejšťastnější, nejpovedenější věci, které by navíc unesly aranžmá pro tři lidi – a najednou to bylo opravdu jiný, takový silný a pochopitelně hodně akustický.

Jenže už to nebylo nadlouho.
Jak už jsem říkala, velká výhoda Nerezu byla v tom, že jsme se střídali v těch obdobích, kdy jeden spal a druhý tvořil, jenže pak jsme se dostali do stavu, kdy já jsem už neskládala nic a do toho Zdeněk začal spát, a jedinou takovou pěknou novou věc, kterou jsme udělali za hrozně dlouhou dobu, tu přines Zdeněk a byla to písnička Já s tebou žít nebudu. To byla naše poslední nová věc. Pak už nás nenapadlo nic. Byli jsme všeobecně unavení. Jezdili jsme moc a hráli jsme moc. A hráli jsme pořád ty stejné věci, což není samozřejmě na škodu, ale musíte přitom cítit, že ještě něco vznikne, musí tam být nějaká perspektiva. Pochopitelně na mě doléhal pořád silněji pocit, že se nic neděje, a začala mě přepadat hrůza, že to na nás diváci poznají, že jim dojde, že jsme vlastně skončili. A i když to vypadalo, že je všechno úplně v pořádku, protože všichni se radovali, měli jsme pořád všude plno, tak tahle obava ve mně sílila a bobtnala do zrůdných rozměrů. Tohle období trvalo asi dva roky, rozhodovala jsem se hrozně dlouho, ale nakonec jsem se odhodlala říct nahlas, že už to dál takhle nevydržím. Takže jsme hráli ještě asi půl roku, ale už jsme byli dohodnutí, k jakému datu to skončíme.

Dobře. Pro mě Nerez existuje dál, jeho desky patří v mé obsáhlé diskografii k těm nejhranějším, takže není třeba drobit sem v tuto chvíli nějaká pietně oslavná slůvka. Hudebně přišla po Nerezu skupina Tres a potom spolupráce v duu s Ivanem Guitérrezem nebo s kapelou Koa, vesměs čistá latina, vaše úhlavní láska.
Já bych se ale rád nakonec ještě zeptal, jak žije Zuzana Navarová v čase „po Nerezu“ osobně.
Krásně.



Psáno pro Neon 2/2000, strana 90-94
Jakub Rucký
Stránka s rozhovorem: www.martinreiner.cz/public/neon/5.pdf
www.martinreiner.cz/casopis-neon/