Zdá se, že Nerez nám zkorodoval natolik, že se rozpadl. Protagonisté vystartovali dílem do jiných oblastí, dvěma díly na odlišné hudební dráhy. Zuzana Navarová, někdejší vzácný vokální tmel kapely, vydala loni v trojčlenném komorním obsazení album latinskoamerické hudby Tres. To i ono zavdalo příčinu k následujícímu povídání.

Až do půli loňského roku jste stran budoucnosti Nerezu mlžila. V jeho druhé půli začalo vysvítat, že jeho budoucnost je temná. Jak se věci mají?
Byl jste někdy ženatý?

Ó, ano...
Asi ne patnáct let, kolik trval můj sňatek s Nerezem. Dostavila se celková únava. Hromadila se dlouho. Dochází-li k něčemu takovému v jedincově životě, nadejde zhroucení. U nás nenadešlo proto, že jsme si to včas řekli.

Byly v tom i osobní motivace, nebo šlo o tvůrčí únavu a krizi?
Osobní nesrovnalosti jsme se naučili překonávat. Důkazem je těch patnáct společných let. Už nás však dohromady nic nenapadalo, a tak jsme si řekli, že bude lépe, když si odpočineme.

Čile jste využili šanci - přinejmenším vy a Zdeněk Vřešťál - a natočili jste vlastní alba. Není Vřešťálova deska obrazem toho, kam by se vyvíjel Nerez, kdyby pokračoval dál?
Zdeňkovo album vzniklo ještě za činnosti Nerezu. Písničky na něm jsou zčásti v přímé návaznosti na Nerez, zčásti Nerezu vlastně předcházejí. Některé písničky jsou totiž z dob, kdy Zdeněk vystupoval jako sólový písničkář. Pravda je, že krátce předtím, než Zdeněk začal točit své album, jsme připravili program našich temperamentnějších písniček a vyjeli jsme na koncerty s téměř rockovým obsazením. Zdeněk si pak stejné muzikanty pozval i k natáčení. To by mohlo být asi to, po čem pátráte.

Záhy po vydání vašeho posledního, latinskoamerického alba Tres jste se nad ním rozplývala spokojeností. Jaké jsou pocity s odstupem několika měsíců?
Zklamu vás: stále stejné. Když jsme se začátkem nové koncertní sezony sešli ke zkouškám, konstatovali jsme, že se nám deska hodně povedla. Nemluvím o tom, jak jsem byla naměkko, když jsme se zase sešli, jak jsme se objímali a byli rádi, že jsme zase spolu a děláme, co nás baví.

Neurazíte se, když povím, že já to album považuji za šlápnutí vedle?
Neurazím, protože vím, jak bych byla spokojena, kdyby všechna moje šlápnutí vedle vypadala tak jako Tres. Je to autorská deska, působí jako z jednoho kusu, kompaktně, a to je přesně to, co jsme chtěli.

Jak chcete docílit, aby další dvě alba, která vám zbývají k naplnění smlouvy s firmou Sony, byla odlišná od prvního, aby nebyla jednotvárná, jak na mě působí už to první?
O tom zatím nemá smysl uvažovat, stejně jako nemá smysl zbytečně tlačit na pilu. Jsme si vědomi toho, jak nebezpečné, přímo kruté, jsou pro interprety smlouvy podepisované s vydávajícími firmami. Z toho může plynout nebezpečí chvatné práce, vyčerpání inspirace. Uvidí se.

Autorsky leží zatím vše výlučně na bedrech vašeho kolumbijského uměleckého partnera pana Ivána Gutiéreze. Zupácká otázka: kdo je to? Rejpavá otázka: proč se jmenuje Iván? A jedůvka: Dean Reed, blahé paměti, když mu pšenka nekvetla doma, odjel sklízet slávu na evropský východ. Není pan Gutiérez podobný případ?
Bylo období, kdy v Latinské Americe byla ruská jména v módě. Tam najdete spojení jmen, že vám z nich jde hlava kolem, a nemusí to pramenit z nijak výrazného rusofilství. A na reedovské aspirace je Iván příliš mladý, má ještě daleko do třicítky.

Byl to jeho první pokus vydat desku, a jako na potvoru mu vyšel. Znamená posun od kubánské muziky, jejíž album jste vydala před pár lety, k hudbě kolumbijské provenience velkou změnu pro vás jako interpretku?
Kubánská deska pro mě znamenala relax. Třebaže jsem kubánskou hudbu nikdy nezpívala, vnitřně jsem ji měla tak zažitou, že jsem ji mohla prostě jen odzpívat. Písničky, které děláme s Tres, představují žánrově širší záběr a muzikantsky mnohem náročnější úkol. Z toho mám radost, protože se po dlouhé době musím namáhat i jinak než hlasově. S Tres se namáhám i muzikantsky, to mě hodně baví. Srozumitelně řečeno: zpívat Ivánovy dvojhlasy je těžký jak prase! Ale takovou výzvu by neodmítl nikdo, kdo si věří a chce si ověřit své síly.

Na desce Tres jste podepsána i jako producentka. V čem spočívala vaše producentská role?
To mohu říct bez uzardění: skutečnost, že jsme se - Iván, Karel Cába a já - sešli, je moje práce. Vydavateli jsem ideu alba přednesla taky já. Dohodla jsem s ním smlouvu, která byla přijatelná pro celou kapelu. Z titulu producenta jsem byla u všech nahrávek, u všech playbacků, u míchaček i u masteringu. Musela jsem dávat pozor, abychom neprotočili moc peněz, a to mě trochu znervózňovalo. K výchozímu materiálu jsme se však chovali jako kapela, tam jsem neuplatňovala autoritu producenta, měla jsem pouze jeden hlas.

Nejste však jmenovitě uvedena v hlavičce alba, což by mu komerčně jistě prospělo, skrýváte se pod kolektivním jménem Tres. Nebyly takové tendence?
Z firmy to kupodivu nikdo nepožadoval. V kapele jsme se o tom bavili, ale došli jsme k závěru, že vůči zákazníkům by to nebylo seriózní. Určitou úlitbu v tomto směru představují koncerty, kde mám víc prostoru než na albu. Pravda je taky to, že naše koncerty se zatím pořád víc prodávají na moje jméno. Ale doufám, že se to postupem doby změní.

Jak řešíte v situaci, kdy i texty Tres píše Iván Gutiérez, svůj vlastní textařský přetlak?
Nechci to zakřiknout, ale schyluje se pozvolna k sólové desce. Zatím píšu, ukládám to všechno do obálky a vyčkávám. I z tohoto hlediska jsem potřebovala odpočinek.

Latinskoamerický folklor, z něhož Gutiérezova hudba vychází, a náš folklor, jehož jste se neustále dotýkali s Nerezem: existuje mezi nimi nějaké podpovrchové pojítko?
Nepochybně. Folklorní a etnická hudba obecně mě nesmírně baví. Veškerá. Už z toho soudím, že něco vzájemně společného mít musí. Společné jsou například určitě potřeby, z nichž ty písničky vznikaly.

Mimochodem - Navarová... Bodejť byste neměla cit pro rozmanitý folklor s tímhle jménem. To je vyvdané jméno, nebo rodné?
Rodné. Nechala jsem si je i po svatbě.

Kde jste k němu přišla?
Snad dík napoleonským tažením. Jakýsi navarský voják z císařské armády zůstal na Moravě, když Napoleona hnali od Moskvy. Prý...

Etnické crossovery - vy jste je s Nerezem, možná nevědomky a možná ne do důsledků, dělali dávno předtím, než začaly být současnou světovou módou. V čem vidíte jejich příčinu?
Řekla bych, že pro dnešní bezradnou hudbu je to východisko z nouze. A není příliš čestné. Když autor toho, čemu se dnes říkává world music, se vydá s DAT magneťákem mezi Eskymáky, natočí to nejdražší a nejkrásnější, co tam zaslechne, a pak pod to ve studiu nasmaží počítač, to je prostě zlodějna. To ale souvisí se zásadní otázkou, kam až sahá umění a odkud už je to jen obchod.

Produkovala jste nejen desku vlastní formace, nýbrž i album romské kapely Kale. Co může člověk zvenčí vnést do svébytného, jistě nějak už vyprofilovaného tvaru?
To je podle mě nejlepší situace: když producent nemá v kapele žádná svá želízka, když je schopen dívat se na ni zvenčí. I proto jsem byla ráda, že na desce Tres nejsem coby sólistka, protože tím bych měla producentskou roli ztíženou. S Kale byl postup podobný jako s Tres. Bylo třeba najít firmu, která by projekt chtěla, dohodnout podobu smlouvy a tak dále. Navíc však to obnášelo i vymyšlení základní podoby desky, jejího zvuku, provést výběr písniček, které by na albu neměly scházet, a k tomu jsem vybrala i pár kamarádů muzikantů, kteří pomohli Kale s nahráním základů. Můj největší dík patří Karlu Cábovi.

Co vás kromě zájmu o etnickou hudbu přivedlo ke Kale?
S jejich zpěvačkou Věrou Bílou se známe už přes pět let a po celou tu dobu jsem žila s přesvědčením, že by měla mít desku. Je to výjimečná, nedoceněná osobnost. Když roku 1994 zase dostala chuť zpívat a dala dohromady kapelu, ukázalo se to jako příhodný okamžik. Za pár měsíců dali dohromady repertoár a mohli jít do studia.

Byly s těmito živelnými Romy ve studiu nějaké komplikace?
Snad jediná, ta ale čeká asi každou kapelu, která prvně točí ve studiu: nedokáže odhadnout své síly, do kterého momentu je svěží, a tedy tvůrčí a od kterého už je unavená. To je záludnost, uši se ve studiu unaví rychle. V té chvíli vám to nepřijde, ale už to prostě nejde dál.

Vaše romské spády jsou asi zákonité. Jako členka ROI...
...kterou jsem se nikdy nestala, byť jsem se o členství ucházela! Vítali radostně můj zájem, ale nikdy si ode mě nevzali příspěvky. Nakonec je to dobře. Deska Kale je, myslím, lepším příspěvkem k řešení "romské otázky".

Deska Kale ale nezbaví Václavské náměstí romských kapsářek...
Nemyslím si, že jejich kapsářství je způsobeno jejich romstvím. Naopak, Romové mají některé sympatické, byť pro Čecha možná až nepochopitelné rysy. Na jejich silném kultu matky, například, by se dalo pozitivně stavět. Na druhé straně jejich nadměrný cit pro pospolitost může mít negativní dopad na toho romského jedince, který by se snažil vymanit se a vzepnout výš. Okolí ho ve většině případů bude srážet.

Vaše společenské aktivity, zdá se, neznají mezí. Jste i prezidentkou nadace Život umělce, pomáhající umělcům v tísni. Myslíte tím na zadní vrátka?
To by bylo nádherný, kdyby to bylo možný, ale ono není. Nadace pomáhá výkonným umělcům v tísni a divil byste se, kolika lidem už poskytla jednorázový příspěvek, půjčku, kolik nájmů a třeba i pohřbů už zaplatila. Jde to do stovek. A jaká slavná jména mezi nimi bohužel byla. A do jak smutných situací se dotyční dostali! Ne každý potřebný - a je jich zvlášť mezi starými výkonnými umělci hodně - se na nás obrátí, někomu v tom brání hrdost. Naopak nevyhnou se nám ani žádosti vykuků. Vyžaduje to obezřetnost. Máme šikovného ředitele, jemuž se podařilo vytvořit slušné základní kapitálové jmění.

Funkcionaříte i v Intergramu, ale to už by tohle povídání připomínalo rozhovor s Gustou Fučíkovou, takže dost. Co ten doutníček?
Co by? Doutníky kouřím od šestnácti. Na rozdíl od cigaret, kterým jsem nikdy nepropadla, doutník aspoň voní. A i když mi paní Pilarová jednou vyprávěla, jak si dala cigaretku pokaždé, když měla ve studiu zazpívat hodně hlubokým hlasem, myslím, že na hlas kouření vliv nemá. Navíc zpěvákům pop-music to zas tolik vadit nemusí. Co by jim ale vadit mělo, je zadýchávání. Kouření má vliv na dech. Doutník ne, protože ten se nešlukuje.

ZUZANA NAVAROVÁ. Narozena 1959 v Hradci Králové, kde začala zpívat s folkovou kapelou Výlety (1979). Roku 1980 vzniká v Praze, kde Zuzana Navarová studuje filozofickou fakultu (obor učitelství - čeština a španělština), Nerez. Následuje Porta a triumfální debut na Vokalíze (1982). Po supraphonském SP (1984) vydává kapela první LP u Pantonu (Masopust, 1986) a po něm v letech 1988 až 1993 dalších pět alb. Krátce po albovém debutu nové formace Tres vydal první tři pantonská alba Nerezu (Masopust; Na vařený nudli, 1988; Ke zdi, 1990) v digitálně remasterované podobě tří CD.

Psáno pro Mladý svět 16.2.1996
Roman Lipčík
Stránka s článkem: není k dispozici