Nejen že královéhradecké art kino Cenrál vyprodala do posledního přístavku, ještě ho zvedla ze sedadel. Písničkářka Zuzana Navarová se svou kapelou Koa ve čtvrtek po dvě hodiny vybírala z ceněných alb Skleněná vrba, Barvy všecky i z posledního Jako Šántidéví (Jako bohyně míru).

Kamenný biograf není zrovna typickou koncertní síní, ale hravost i energie muzikantů i chuť vstřícného publika naslouchat dala okamžitě zapomenout na zpola rozsvícený sál i bílé plátno.
"Není to zrovna typický divadelní sál, kino je navíc projektováno víc na šířku než do hloubky, ale hraje se tu jako všude jinde. Šířka má nakonec tu výhodu, že se tam muzikanti pohodlněji vejdou. My jinak hrajeme spíše v klubech nebo v divadlech," říká královéhradecká rodačka a někdejší protagonistka folkového Nerezu Zuzana Navarová.

Stává se vám často, že vám na konci publikum děkuje vstoje?
Občas se to stane.

Musí to být pro vás radost zpívat s tak dobrou kapelou.
Jéžišmarjá, to víte, že je to šílená radost! Kluci jsou ještě ke všemu i výborní kamarádi, takže si naši spolupráci moc užíváme.

Inspirují vás?
To je jasné. Vím, že se na ně můžu muzikantsky spolehnout. Při psaní písniček nemusím mít za zády strašáka, že by to třeba nezahráli. Kluci zahrají naprosto všechno.

Střídáte dumky, tanga, čardáše, romské popěvky i folk, vy si asi s žánrem moc hlavu nelámete?
Vůbec ne, my se tím bavíme.

Ve vaší nové tvorbě také přibylo humoru.
Jestli se tak děje, jsme jen rádi. Humoru by mělo přibývat, protože my naše písničky nehrajeme moc navážno. Z toho plyne i onen, pro někoho možná trochu divoký žánrový záběr - zkrátka vymýšlíme písničky na všechny možné způsoby. Tím si připravujeme materiál pro to, abychom se na jevišti pobavili, abychom si zahráli a abychom si vyzkoušeli, zda jsme schopni zahrát tango nebo čardáš, cokoliv. Pro všechny je to ohromně osvěžující. Obvykle je muzikant trochu odkázán na určitou specializaci a do něčeho jiného se pustit nemůže, protože hraje s jedním se dvěma lidmi, kteří jsou orientováni většinou na anglosaskou hudbu. U nás je to trochu jinak, a přitom nejsme žádná folkloristická skupinka. Střídat žánry je pro nás obohacující.

Tím ale ztěžujete práci všem, kteří si vás chtějí žánrově zařadit. Jak tomu říkáte vy?
Možná bych se přikláněla k tomu, že jde jednoduše o obor písničkářství. Asi nejvíc se v dnešní době považuju za písničkářku. Jestli tomu někdo chce říkat třeba šanson, tak klidně, protože to je vlastně to samé.

Hlásíte se ke svým hradeckým kořenům?
Samozřejmě, jezdím do Hradce poměrně často za maminkou a mám to tu moc ráda. Hradec se mi líbí čím dál víc, mám k němu veliké vazby.

Jaký vliv na vaše začátky měl váš tatínek, redaktor hradeckého rozhlasu a úpravce lidových písniček?
Je pravda, že jsem úplně v počátcích své písničky doma předváděla, ale musím říct, že tatínek mi s nimi moc nepomohl. Neměli jsme si o mých skladbách moc co říct, protože naše hudební cesty se hodně začaly vzdalovat. Tatínek na mě však měl nepochybně velký vliv, vždyť byl muzikant. Jsem z hudební rodiny a měla jsem tedy velmi dobré muzikantské zázemí. Musela jsem chodit do hudební školy a jsem ráda, že jsem ji vychodila. To mi dalo velký základ, i když jsem to úplně nesnášela. Když už tatínek rezignoval a říkal Tak mi tě z té hudebky odhlásíme, dostala jsem se k paní učitelce Schovancové. Ta byla tak výborná, že mě zpátky k muzice vrátila. Díky ní jsem uzavřela celý první cyklus a když jsem po vysoké škole šla na konzervatoř, přišlo mi velice vhod to, co jsem si ještě vzdáleně pamatovala z hudebky.

Obklopujete se hudbou i doma?
Většinou poslouchám, pokud vůbec něco poslouchám, vážnou hudbu. Úplně nejraději však neposlouchám vůbec nic, nebo jen rozhlasové hry a dramatizace. Ty miluju.

Jste také producentka, objevila jste Věru Bílou a Radůzu. Byla to náhoda?
Rozhodně cíleně nic nevyhledávám a na náhody také moc nevěřím. Mně to připadalo velmi logické, že jsem Věru potkala a že Radůza urazila tak úžasnou cestu ve svém profesním vývoji. Najednou dostala Anděly a je přes noc šíleně slavná.

Těší vás to?
Mě těší, že je taková, jaká je, že je šikovná a že píše krásné písničky. Jestli dostane nebo nedostane Anděla, je mi upřímně jedno.

Vy máte také řadu cen, například z Porty a z Vokalízy, i jednoho žánrového Anděla.
To je asi fajn pro člověka, který je úplně na začátku, ale v průběhu cesty pochopíte, že cena ani v nejmenším není to nejdůležitější. Vlastně to není vůbec důležité. Důležité jsou pracovní výsledky, Anděl není žádný pracovní výsledek, ale los, který si někdo někde vytáhl.

Koncertujete, skládáte. Jste sama svojí paní?
Ano, dělám si, co chci. To je nejlepší. Samozřejmě bych si bývala přála, abych všechno, co vím teď, věděla, když mi bylo dvacet. Tenkrát jsem to jen matně tušila, navíc jsem byla svázána okolnostmi. Všechno se změnilo k lepšímu, podařilo se mi osvobodit a jsem za to Pánubohu vděčná.

Kdy bude další deska?
Nesmíte na nás tak spěchat, poslední Jako Šántidéví vyšla loni, tak další by měla být až tak někdy za dva roky. Takoví rychlíci zas nejsme.



Psáno pro Mladá fronta Dnes 30.3.2004
Petr Mareček
Stránka s článkem: není přístupná
www.mfdnes.cz