Zvykám si na to, že mi za necelých deset let bude padesát. Není to důvod ke strachu, jsou jiné věci, kterých by se člověk měl bát.

Zuzana Navarová. Nyní Zuzana Navarová de Tejada. Část kultovní kapely Nerez. Dlouhých patnáct let si její ještě neprodloužené jméno všichni spojovali právě s touto skupinou. S chytrou, vymakanou muzikou postavenou na barvitém zvuku, atypické rytmice, fantastických vokálech tak ostře kontrastujících s pištěním či chrchláním členů socialistických stájí Františka Janečka. Mezitím Nerez odešli. Sama Navarová si před pěti lety díky svému zájmu o latinskoamerickou hudbu porozuměla s kolumbijským písničkářem Ivánem Gutiérezem. Vydali album Tres a založili stejnojmennou skupinu. Po jejím rozpadu spolupracovali dál, hráli latinskoamerické písničky. Až loňská Skleněná vrba, na které dvojici doprovází skupina Koa, přinesla autorský návrat Zuzany Navarové. A zčásti i návrat k češtině. Ale pro mnohé žije historie stále dál. Zůstává Nerez a Navarová, Navarová a Nerez.

Dáváte naději pamětníkům, že se ještě někdy na scéně objeví Nerez? Před lety jste ostatně mluvila jen o jakémsi odpočinku.
Kdo chce Nerez, ať si ho pustí doma z desky. To bude ten pravý zvuk.

Proč? Retro je přece v módě.
Máme teď s Vítkem Sázavským a Zdeňkem Vřešťálem dobré vztahy. Řekla bych, že jsou spokojení, že mají svou kapelu, a konečně si to dělají po svém, protože já jsem jim to jako by trošku kazila. Mám radost, že jsou spokojení a já jsem spokojená, že dělám to, co dělám. Takže spokojenost je na obou stranách. Rozhodně nemám pocit, že by bylo k dobru věci, kdybychom zase začali hrát spolu jako Nerez.

Jenže pamětníci vzpomínají - příznivců by se našlo stále dost...
Když jsme začínali, bylo nám dvacet a dneska nám je o dvacet víc. Za tu dobu se člověk ne snad změní, ale dostane se někam jinam - dál a díky svým zkušenostem snad i hlouběji. Představa, že bych teď se stejným zanícením zpívala rozervané zamilované texty, které patří k devatenáctiletým lidem, pro mě není přijatelná.

A co alespoň pár koncertů k nějakému výročí Nerezu? Takové retro někdy bývá zajímavé, a nejen pro pamětníky.
Proč bych to dělala? Možná by to pro nějakého pořadatele bylo zajímavé komerčně, ale už by to nemělo ten půvab jako tenkrát, protože už jsme přišli o mladistvý pel. Myslím, že lidé na naše koncerty rádi vzpomínají právě proto, že tuší, že žádný Nerez už nebude. Jsem přesvědčená, že kdybychom bývali hráli dál, za chvíli by na nás přestali chodit. Už se to nedalo prodlužovat. Návrat skutečně někdy bývá zajímavý, ale mám vážnou obavu, že z toho našeho by všichni šli domů zklamaní, a to nemůžu dopustit. I moje pocity by asi byly rozporuplné, tak jaký by to mělo smysl? Prostě Nerez si opravdu pusťte z desky.

Nerez, to byla ve své době neobyčejně populární kapela, ale přece jen - "klasické" zpěvačky pop-music byly tehdy i nyní nepoměrně známější, nepoměrně častěji vystupovaly v televizi a tak dále. Opravdu jste nikdy nepomýšlela na to zařadit se do tohoto proudu?
Vůbec ne. Vyvolává to ve mně představu úzkostného a děsuplného života. Být jenom zpěvačka, nemít schopnost občas si něco napsat, záviset na druhých, to je riskantní způsob života. Může se stát, že pro vás nikdo nic nenapíše a vám nezbude než dokola krákorat to samé. Pokud si vůbec všimnete, že je to špatné, budete si muset namlouvat opak. A už je to nesvoboda, už člověk nedělá, co by měl. Myslím, že nesvobod je při téhle kariéře celá řada. Mně se to líbí takhle. Můžu jít do čajovny a nemusím být namalovaná. Nebo do tělocvičny a nemusím se klepat, že mě někdo pozná a řekne: ježíšmarjá, co to má na sobě za tepláky?

Vezměme to z jiné strany - i když nejste "klasická" popová zpěvačka, jak se z hlediska své profese díváte na přibývající roky?
Z hlediska profese je mi to jedno.

A jinak?
Jinak si zvykám na to, že mi za necelých deset let bude padesát. Myslím, že to není důvod ke strachu, jsou jiné věci, kterých by se člověk měl bát. Mimochodem, jednou jsem zaslechla od profesně starších kolegů úžasnou poučku; nesmlouvavou, ale pravdivou. Člověk, který chce veřejně vystupovat v pop-music, by podle ní měl splňovat tři podmínky - být mladý, módně oblečený a profesně na vysoké úrovni. Když splníte všechny tři, je z toho fantastický úspěch. Pokud splníte aspoň dvě, tak se na pódiu udržíte.

Nerez byla kapela, která se na pódiu udržela celé roky za neutuchajícího zájmu svých příznivců. Nemusela jste si opakovat - pozor, abych nezpychla?
Naštěstí jsem si už jako písničkářka od začátku opakovala, že člověk musí být na všechny hodný. Ne blahosklonný, ale normálně hodný. Říká se, že cestou nahoru potkáváte stejné lidi, jako když pak jdete dolů. A to je pravda. Myslím, že je důležité, pokud se člověk živí tím, že pro větší množství lidí vytváří nějakou představu, aby se hlídal, aby přinášel opravdu něco dobrého. Měl by poslouchat hlas svého svědomí a při tom svůdném pobytu na jevišti nepodlehnout pocitu, že si může dovolit naprosto všechno a všechno bude senzační.

Jste hodně spjatá s Latinskou Amerikou. Z této kulturní oblasti pochází jak váš hudební partner, tak i manžel. Jak se žije české ženě mezi muži z jiné kulturní oblasti?
V manželství je to individuální. Říkám - jako experiment je to velmi zajímavé, ale pro celý život to nedoporučuju.

Proč? Vadí rozdílné kulturně společenské zázemí? Jazyk? Nebo jiný temperament?
To není otázka temperamentu, ale kultury. Vždycky přijde okamžik, kdy rozdílnost kulturního zázemí, těch prvních zážitků, toho, co člověk dostal od rodičů do čtyř let svého života, někde vyplave na povrch. Buď v dobrém, nebo ve špatném. Buď je to zajímavé poznání, nebo naopak střet. Jazykový rozdíl není nejzásadnější, ten se dá překonat. Ale tím, že si s někým začnete až skoro dokonale jazykově rozumět, můžete získat dojem, že rozumíte všemu, že do všeho proniknete. Ve skutečnosti to tak není. Od Kubánců jsem slyšela přísloví - Každý člověk je samostatný svět. Když si tu větu rozeberete, zjistíte, že je to obrovská pravda.

Co třeba rozdílné chápání ženské a mužské role v manželství?
Jde o daleko jemnější rozdíly v porozumění než jen o nějaký "machismus". Těžko se o tom mluví a já ani nedokážu říct nějaký jednotlivý příklad. Je to spíš celkový dojem z toho všeho, ze vzájemného poznávání kultur. Jak říká můj kolega Iván Gutiérez - je skvělé, když si lidé ze vzdálených zemí vyměňují tak rozdílné zkušenosti, je to obrovské, krásné obohacení. Nicméně na druhé straně mohou nastat velmi frustrující okamžiky, věci, které se těžko vysvětlují. A dovysvětlovávají se až po mnoha letech.

Kdysi ženy slibovaly, že budou následovat svého muže, ať půjde kamkoliv. Dovedete si to představit?
Nic jsem neslibovala, tudíž jsem nenásledovala. A nebudu si to ani představovat, protože to je pro mě něco nepřijatelného. Potřebuju svobodu a vůbec nemám chuť žít někde jinde. Mně se tady líbí, cítím, že mi to něco přináší, a možná skutečnost, že bydlím v Praze, a ne v Havaně nebo třeba v Madridu, ještě něco přináší i někomu jinému.

Nemusí se pak řekněme obětovat druhá strana?
Každý je svobodný člověk a může se rozhodnout, co je pro něj přijatelné, a co ne. Existují i lidé, kteří naopak utíkají a jsou na útěku třeba celý život. Ale já už nejsem na útěku, já jsem doma.

Právě jsme mluvili o velmi soukromých věcech. Nevadí vám to, není to nepříjemné?
Mně vadí, když to někdo dělá proti mé vůli. Trvalo mi, než jsem pochopila, že je marné tomu vzdorovat. Člověk se ubrání jen tak, že rozhovory s některými novináři prostě nedělá. Pořád jsem nechápala, proč po mně chtějí takové blbosti, když jsem na sebe prozrazovala i velmi niterné věci. Jenže oni od těch chudinek populárních osobností nechtějí intimity, sdělení, ale vulgarity, velmi povrchní a prchavé informace asi takové osvěžující hodnoty jako olezlý hamburger.

Vraťme se ještě k hudbě - co je dobrého na tom, když žena ze střední Evropy hraje latinskoamerickou muziku?
Ovlivňování. S Ivánem samozřejmě neděláme čistou hispanoamerickou hudbu. Je to trošku něco jiného, podobně jako když Iván hraje moje písničky; přestože jsou napsané Češkou, nezní úplně jako české. Dobré a pro nás oba zajímavé je na tom to, že dochází k doteku rozdílných kultur. Mě na téhle hudbě přitahuje hlavně rytmus.

Mluvili jsme o manželských zádrhelích, ale co hudební komunikace lidí dvou světů?
Museli jsme si na sebe zvyknout, to byl ten zádrhel. V hudbě ne, v té si rozumíme, i když Iván dává přednost bohatšímu aranžmá a většímu počtu nástrojů. Mě zase spíš přitahuje jednoduchost. Tyhle rozdíly však nevadí, protože i to jednoduché i to bohaté je pro nás stravitelné, obojí ještě zůstává v rámci jeho i mého vkusu.

S Nerezem jste zpívala i své písničky, s Ivánem Gutiérezem donedávna ne. Jak jste se vyrovnávala s několikaletou autorskou odmlkou?
Opravdu jsem dost dlouho nepsala, takže asi dobře. Mně nevadí hrát písničky někoho jiného, nemám potřebu cpát se příliš do popředí. Naopak jsem tu dobu využila k tomu, abych se vnitřně zklidnila, nechala usadit všechny nové zážitky, a mohly tak později vzniknout nové písničky. Pro mě to bylo úžasné odpočinutí. Nikdo na mě netlačil - co budeme hrát, napiš něco. Když se člověk odmlčí ne proto, že musí být zticha, ale proto, že ho nic pořádného nenapadá, je opravdu lepší - pokud si to může dovolit - nepsat nic. Celou tu dobu jsem si nesedla ke kytaře, že bych si řekla - zkusím to. Pak jsem za půl roku napsala všechno. Iván byl velice potěšený, když jsem své věci přinesla, a začali jsme dělat taky něco jiného než jen jeho písničky. A nakonec z toho vznikla Skleněná vrba.

V čem jsou vaše nové písničky jiné?
Ty, co píšu poslední dva roky, už netryskají z nějaké mé vnitřní rozervanosti. Vycházejí spíš z klidu a z jakési radosti. Řekla bych, že jsou když ne veselé, tak aspoň vyrovnanější, harmoničtější.

Jenže i hudba se musí prodávat. Jak ji spojit s byznysem, aby ještě zůstávala dobrou hudbou, a nepodlehnout jenom komerčním tlakům?
Snažím se na to dívat obráceně - jak to spojit, aby to ještě bylo k uživení. Jednou jsem se do komerčního tlaku dostala a dlouho jsem se z toho vzpamatovávala. Ale nespadla jsem do toho. Koneckonců dovedu si představit, že bych dělala i něco jiného. Teď mě nenapadá co, ale určitě bych se z toho nehroutila. Pokud bych se pro něco mohla svobodně rozhodnout, je všechno v pořádku.

Když mluvíte o možnosti svobodného rozhodnutí - jak se cítíte deset let po listopadu?
Necítím zklamání, protože jsem si nepředstavovala žádný ráj. Myslím, že lidé by se neměli užírat a zaobírat se jen různými nespravedlnostmi. To není cesta. Ale rozumím tomu, že například spousta umělců se může cítit - a celkem oprávněně - nespokojená. Jenže záleží na tom, pro co se člověk rozhodne. Nemá smysl se rozčilovat, že hodnotné umění se špatně prodává. To je chybná úvaha, protože ty dvě věci asi nejsou slučitelné. Člověk se musí rozhodnout. Při troše snahy může někdy udělat i něco na kšeft. Nepochybně ho to poznamená, ale on se pro to rozhodl. Pokud však začne prodávat šunty, asi by nebylo v pořádku, kdyby si říkal, že v zásadě jde o senzační věci.



Psáno pro Mladá fronta Dnes 30.3.2000
Boris Dočekal
Stránka s článkem: není přístupná
www.mfdnes.cz