Po rozpadu Nerezu Zuzana Navarová vystupuje s doprovodnou kapelou KOA. Tu tvoří čtveřice hudebníků: nevidomý akordeonista Mário Bihári, kontrabasista František Raba, perkusista Camilo Caller a zpěvák a kytarista Iván Gutiérrez.

Bossa nova se zrodila v Latinské Americe koncem 50. let. V té době jste se v Hradci Králové narodila. Kdy jste vy osobně poprvé slyšela její protagonisty Stana Getze a A. C. Jobima?
Někdy v polovině 70. let, to mi bylo dvanáct. Ještě jsem netušila, že jde o bossa novu, ale líbilo se mi to.

Rozhodla jste se pro studium španělštiny. Může za to ono hudební setkání?
Ale kdepak. Předchůdcem bossa novy je samba a ta přišla z Brazílie.

O vašem kolegovi Ivánu Gutiérrezovi kolují ne zcela jasné historky o jeho původu. Odkud přicestoval do Prahy?
Z New Yorku. Iván se tam narodil, ale oba rodiče jsou Kolumbijci, takže i on se považuje za Kolumbijce a v dotaznících uvádí jako svůj rodný jazyk španělštinu. Většinu života ale prožil ve Státech. Jenže on je duše velmi neklidná a tvrdí, že jako světoběžník už byl skoro všude.

Proslýchá se, že chce změnit klima.
To je pravda. Iván se chystá někam jinam. Nechce ale přes oceán, chtěl by zůstat v Evropě.

Jak důkladně jsou vypracována aranžmá vašich písní? Jde o improvizaci?
Nejde. Písničky jsou velmi detailně udělány, ale má to vypadat jako nahodilá improvizace vzešlá z momentálního nápadu přímo na pódiu. Tím, že to tak opravdu působilo, jste mě potěšil.

Jak vznikají vaše písně? Text i hudba zároveň, nebo jinak?
Několika způsoby. Většinou text napřed, výjimečně je první hotová hudba. Ale ty nejvydařenější songy - a v tom jste se trefil - vznikají zároveň. Mám na mysli text a melodii i s harmonickou kostrou.

Píšete své texty i ve španělštině?
Ne. Píšu výhradně česky. Španělské texty jsou Ivánova práce.

Paní Zuzano, vy si vůbec nepěstujete svou "imidž". Z pohledu producentů pop-music se chováte na pódiu ve všech ohledech chybně: máte na sobě obyčejné džíny, šedé nevýrazné tričko, krátký chlapecký účes atd. Je vám to jedno, nebo je to dokonce úmysl?
Vše je dáno mým přístupem k životu. Nechci, aby mi moje zpívání narušovalo osobní sféru. Když budu navštěvovat módní butiky a následně propírána v bulvárním tisku, ztratím soukromí a klid ke své práci. S producenty nemám vůbec problémy, protože si s kapelou produkujeme své vlastní projekty sami.

Publikum nerado akceptuje změny. Pro mnoho posluchačů jste jednou provždy zpěvačka skupiny Nerez a jsou rozčarováni, když považujete za prospěšné dělat změny v obsazení. Když už konečně (a se skřípěním zubů) překousnou to, že hrajete v triu, bác ho!, hraje vás pět. Kdo se v tom má, sakra, vyznat?
Hudba je tvůrčí, nikdy neuzavřený proces. Zkamenět a nepokračovat dál jen kvůli přízni publika a lepšímu prodeji desek beru jako velký krok zpět. Taky by to byla zřejmě velká nuda, nemluvě o ponorkové nemoci, která rozklížila daleko proslulejší kapely.

Takže vám nehrozí to, co např. floridské superhvězdě Glorii Estefan?
Co máte konkrétně na mysli?

Že zpívá v angličtině zcela průměrné hity jako na běžícím pásu...
...zatímco její vynikající nahrávky karibské hudby zpívané španělsky skoro nikdo nezná. Takový je už svět populární hudby. Buď hromada dolarů s následnými kompromisy, nebo svobodná tvorba se všemi riziky propadáku. Pro někoho velmi lehké rozhodování.

A pro vás? Co je rozhodující při vašem rozhodování?
Tu odpověď jste mohl nalézt v dnešním večeru.

Vrátil bych se k vaší první sólové desce CARIBE z roku 1992. I po osmi letech se mi jeví jako velice povedená. Jak vznikala?
Sice v Praze, ale pod silným dojmem z návštěvy Kuby. Jinak bych ji ani nenatočila. Tam jsem se setkala s autory, kteří mě nadchli. Chtěla jsem si zazpívat ty ukrutně pravdivé písně plné horoucího citu a vlastně jsem si tak uměle prodloužila magický kontakt se zemí, kde obyčejní lidé žijí tak, jak se zpívá: naplno a bez falše. I po tolika letech se mi často zdá o Havaně, o tamních lidech a kdyby to šlo, hned bych se tam jela podívat znovu.

To vás ovšem předběhl americký bluesman Ray Cooder, který v roce 1997 sestavil na Kubě kapelu Buena Vista Social Club, která je trhákem a po světě se prodalo několik miliónů nosičů s rumbami stařičkých kubánských harcovníků, kteří pamatují ještě diktátora Batistu.
Já to kubánské hudbě ze srdce přeju. Jen bych dodala, že tamní hudebníci by si to zasloužili už před půl stoletím. To je veliký vklad do celosvětové hudební kultury. Určitě je to srovnatelné s tím, co pro USA znamenalo černošské blues. Já si dokonce myslím, že to byla jakási kolektivní natvrdlost, když lidé nechtěli poslouchat kubánskou hudbu. Teď se to zlomilo a všichni šílí po 80letém Rubenu Gonzalezovi, který hraje na podladěné piano vášnivé rumby, které vám můžou utrhnout srdce.

A co připravujete vy? Na co se můžeme těšit?
Nové CD, které se bude jmenovat ZELENÉ ALBUM. Jak je mým zvykem, budou na něm písně zpívané česky a španělsky. Je to vlastně záznam koncertu, ale naleznete tam i songy, které jsme na žádné předchozí album nezařadili.



Psáno pro Moravskoslezský den 18.5.2000
Richard Pogoda
Stránka s rozhovorem: není