Do posledního místa zaplněný sál Divadla Gong přivítal Zuzanu Navarovou s kapelou KOA. Energická, křehká, strhující, poetická, exotická, mystická - taková je jejich hudba, která vás pohltí od prvních tónů. Zuzaniny texty vás donutí k zamyšlení, ale vzápětí překvapí vtipem slovních hříček a ironií.

Svoji kariéru jste začala se skupinou Nerez, ale větší popularitu jste si získala až jako sólová zpěvačka.
Já jsem vždycky vystupovala s kapelou. Jedna byla Caribe Jazz Quintet, to bylo takové latinsko jazzové uskupení, se kterým jsme hráli po jazzových klubech. Tehdy se moc nezdůrazňovalo jméno kapely, ale kapela to byla. A pak jsem hrála s Ivánem Gutiérrezem v kapele, která se jmenovala Tres, tam jsme byli jenom tři.

Kapela KOA byla vaším objevem? Je to velmi různorodé seskupení. Jak se vám pracuje s lidmi různých národností, a tedy i s různou mentalitou?
Ke vzniku téhle kapely dal největší podnět Iván Gutiérrez, protože my jsme nějakou dobu hrávali po klubech spolu ve dvou a on hrozně toužil po velké kapele, a tak jsme našli tyhle kluky. Ta různorodost byla právě trochu chtěná, když jsme s Ivánem mluvili o tom, že by v kapele měl hrát. On, jako Kolumbijec žijící většinu života ve Spojených státech, tíhnul k větší národnostní otevřenosti. A mně se to taky vždycky líbilo, takže jsme se tak sešli. Do kapely přišel Camilo Caller, který hraje na bicí, to je syn maminky Češky a tatínka Peruánce, potom přišel Mario Bihári, Rom z Bratislavy. Posledním členem, který přibyl do kapely, byl Omar Khaouaj, napůl Turek, který právě přišel na místo Ivána Guttieréze, který se tenkrát rozhodl, že se odstěhuje z Čech do Španělska. Teď čerstvě je u nás František Raba.

S kapelou KOA jste získala cenu Českého anděla za album Barvy všecky, ale máte i spoustu jiných ocenění. Co pro vás znamenají?
Já se přiznám, že samozřejmě oceňuji, že si s tím nějaká skupinka lidí, nějaká komise dala tu práci, a že se rozhodli dát cenu nám, ale ono to na vlastní život kapely a na vlastní hraní žádný vliv nemá. Pro nás je úplně největší zážitek, když si dobře zahrajeme živý koncert.

Po odchodu z folkového Nerezu jste začala s latinskoamerickou hudbou. Co vás k ní přivedlo?
Já jsem kdysi strávila půl roku života na Kubě a seznámila jsem se tam také s několika hudebníky. A protože mě ta hudba opravdu hodně ovlivnila, nejen jako muzikanta, ale i jako člověka, normálního Evropana, cítila jsem to jako obrovské pokušení.

Když máte takový vztah k latinskoamerické hudbě, dokonce jste žila na Kubě, nepřemýšlela jste někdy o tom, že byste tam zůstala?
Tenkrát jsem o tom uvažovala, ale nakonec jsem se rozhodla vrátit, protože už tenkrát jsem hrála s Nerezem a vrátila jsem se kvůli kapele.

Zpíváte španělsky, romsky nebo například arabsky. Jsou to jen cizí texty nebo se snažíte poznat a pochopit ten daný národ?
Do mentality se vcítit nemůžu. Narodila jsem se tak, jak jsem se narodila, to už je dané. Spíš si z toho jazyka užívám tu hezkou zvukovou stránku. A samozřejmě v našich písničkách je znát nejenom, že jsme inspirovaní jazykem, ale přímo hudbou různých etnik. A to si samozřejmě taky užívám, ale nikdy to nebude přesně ta hudba, kterou hraje ten který národ, nikdy to nebude přesně ten hudební žánr, který zkoušíme napodobit.

Vaše české texty jsou velmi básnické a často tak trochu melancholické, ale najdou se i veselé. Jaké tvoříte raději?
Já bych byla nejraději, kdyby se mi dařily jenom samé veselé písničky. Ale ono si to často žije svým vlastním životem.

Vedle toho, že jste muzikantka jste se už několikrát ocitla v roli producenta. Zejména, když jste přivedla na hudební trh Věru Bílou. Podle čeho poznáte talent, který stojí za to?
Spíš než že bych se snažila vyslídit někde nějaký talent, který by mohl být úspěšný a někdo by o něj měl zájem, tak je to podle toho, co se mi líbí. Já jsem Věru Bílou slyšela z rádia už jako dvanáctiletá holka, Věře tenkrát mohlo být takových čtrnáct nebo patnáct. Ona zpívala s cimbálovkou svého tatínka a protože měla takové jednoduché jméno, tak jsem si ho zapamatovala až do dospělého věku. Když mě kdysi jako mladou pražskou intelektuálku pozvali moji romští kamarádi na zábavu do Náchoda, tak jsem ke svému úžasu a hlavně ke své radosti zjistila, že tam bude zpívat právě Věra Bílá. Tam jsem se s Věrou šla seznámit, a pak jsme ji začali zvát jako hosta na vystoupení. A pak vzniklo album Rom pop.

Váš záběr je velmi široký. Píšete texty, tvoříte hudbu také divadelní nebo filmovou, co z toho vás nejvíce obohacuje?
Já už jsem to řekla. Nejcennější jsou pro mě živé koncerty.



Psáno pro Praha9.cz 12/2003
Linda Samsonová
Stránka s rozhovorem: www.praha9.cz/?c_id=1179
www.praha9.cz