Čtvrtstoletí patří mezi naše nejlepší zpěvačky. Je považována za nástupkyni Marty Kubišové. Proč tedy není slavnější?
Mohla by být celebritou, vždyť kolik u nás žije takhle výjimečných zpěvaček - tři? Nádherným altem zazpívá cokoli: od čardáše přes něžný folk ke karibské hudbě. A navíc si své písně skládá sama. Ale hvězda? Řekněte to před Zuzanou Navarovou a bude se tvářit nechápavě. Ona? V mládí by snad chtěla, ale už je to pryč.

Najdou se v českém hlavním proudu zpěváci, které posloucháte s láskou?
Řeknu vám, koho si nesmírně vážím. Paní Kubišové. Za životní soudnost i za dobrý vkus při výběru písní. Ona je přitom největší střední proud, ale já na ni trpím odmala - už ve druhé třídě jsem zpívala před lavicí, "stůj a zpívej mi, kdo má koho rá-ád.."

Zpěvačku loňského roku, Radůzu, jste kdysi objevila na ulici a pomohla jí nahoru. Přála byste si, aby prodávala desky v podobném nákladu jako třeba Helena Vondráčková?
Chtěla bych, aby měla vždycky tolik peněz, kolik potřebuje. Ale naše povolání je nebezpečné. Ani si nedovedete představit jak - aby člověk nezačal být sám ze sebe příliš odvázaný, na to musí mít hodně odvahy a velikou soudnost. Protože vyhlídka, že možná začnu být slavná a budu mít hodně peněz, ta je tou největší zkouškou.

Hrozí zrovna u Radůzy, že by v ní neobstála?
Teď je o ni zájem a ten s sebou nese opravdu veliký psychický tlak. Ale kdybych cítila, že ji to začíná měnit, tak budu bojovat a říkat jí, jak je to nebezpečné.

Sama jste hrála v osmdesátých letech v oblíbené kapele Nerez. Tehdy vám úspěch do hlavy nestoupl?
To víte, že jo.

To mě překvapujete. Namyšlenou Zuzanu Navarovou si nějak neumím představit.
Projevovalo se to nenápadně a já byla samozřejmě přesvědčená, že mi do hlavy nic nestoupá. Ale měli jsme pocit, že nám patří svět, a chovali se jako pitomci. Pořádali jsme šílený mejdany na hotelech, byli drzí na obsluhu, nechávali jsme si s velkopanskými gesty nosit jídlo a pití na pokoje, kde jsme se váleli na koberci, koukali na televizi a chlastali. Což už bych dneska nedělala. Jak říkám, na té cestě je spousta úskalí, která z člověka udělají vola.

Měla jste někoho, kdo vás za to fackoval? Člověka, jakého má teď ve vás Radůza?
Ne. Já si to pěkně vyžrala sama.

Musela jsem všechno změnit

Vy opravdu nevzpomínáte ráda na dobu flámů někdy mezi vašimi dvaceti a pětatřiceti lety?
Ne. Neustále ve mně totiž sílil pocit, že nic nemá cenu. že je svět totálně prohnilej, všechno je jenom otázka peněz, a z toho jsem se hroutila. Upřímně řečeno, hodně jsem pila. A nakonec jsem to musela nějakým zásadním krokem změnit, všechno.

Co například?
Vzpomínám třeba na maličkost - dělala jsem rozhovor s novinářem, ale pak už jsem se o to nestarala. Vyšly příšerný kraviny a mně to bylo jedno. Jenže mým kamarádům ne, ti říkali, "takový věci přece normálně nevykládáš". Měla jsem pocit, že se z toho nestřílí, ale ono se asi střílí ze všeho. A člověk by měl mít své věci pod kontrolou, aby se za ně mohl postavit...

V jaké chvíli jste si řekla - a konec?
Začala jsem radikální změnou životosprávy a už to přináší výsledky - začnou se vám třeba přibližovat lidi, o které jste vždycky stál, ale protože jste byl blbej, tak se vám vyhýbali. prostě jsem úplně přestala pít alkohol, což byl pro moje tělo velký náraz, a taky kouřit a pít kafe. Pak jsme začala držet drsnou čisticí dietu a chodit do čajoven, protože jsem přece jen pořád měla potřebu sednout si někam mezi lidi. A ještě jedna důležitá věc se změnila - až do té doby jsem sice byla věřící, ale jaksi skrytě věřící; říkala jsem si, ještě tadyhleten kšeft, a pak se nějak začnu věnovat své duši. Teď jsem o ni začala dbát intenzivně.

Nemá proflámované mládí cosi do sebe?
Ještě mám v živé paměti, jak jsme juchali někde na baru a já si v duchu říkala, jaký vedu úchvatný, strhující život. Byla jsem nadšená, že mi moje povolání prodlužuje mládí. Ale byly to všecko chvilkové požitky, které mi do budoucna nepřipravovaly žádnou radost. Kdežto teď je to všechno jinak. Neužívám si jako dřív, ale potkávají mě opravdu radostné zážitky.

Rozčilujete se někdy? Třeba kvůli politice?
Noviny nečtu, jen se někdy podívám na zprávy, ale to mě většinou rozhodí. Takhle na sebe člověk jednou za čas vypustí jobovky, a pak má co dělat, aby se toho zbavil. Pořád se vám vrací, kdo koho kde pobodal... To je taková hnusná zpráva, se kterou opravdu nic neudělám. Akorát mě tíží.

Máte vy vůbec nějakou ctižádost? Toužíte třeba po tom, aby se vám dobře prodávaly desky, aby byly vyprodané sály?
Tyhle věci mi pocit neutuchající euforie nepřinášejí. Opravdu se nechvěju v obavách, kolik přijde lidí a kolik toho prodáme. Člověk, který v sobě tu ctižádost a soutěživost má, zažívá věčný stres - jak to dopadne ve studiu, jestli bude vydavatel pružný v distribuci... Ale já na to kašlu.

Na vaší poslední desce nenašli recenzenti jedinou chybu. To vás nenapadlo, že by si to album zasloužilo obrovský komerční úspěch, a ne tradičních deset tisíc prodaných kusů?
Ne. Když jsme točili, tak jsem dokonce pochybovala, jestli jsou ty písničky dobrý. Ale nedávno jsme s kapelou měli dva měsíce prázdnin, po kterých jsem si desku znovu poslechla, abych si zopakovala písničky. A měla jsem velkou radost, kluci tam hrajou úžasně. Ten pocit mi stačí.

Ale nemají ostatní členové kapely větší ambice? Nechtěli by třeba zkusit hrát za hranicemi?
Možná chtěli. A já jsem líná, že jo... Ale víte, ve skutečnosti nedělám nic proti tomu, abychom jezdili ven. Všemu nechávám volný průběh, a pokud dostaneme seriózní nabídku... Ale my ji ještě nedostali. Všechno to byly velkohubé plány, které vyzněly do ztracena.

Vaše písničky se v médiích příliš nehrají, takže, předpokládám, jste na muzice nezbohatla.
Něco vám řeknu - od doby, kdy jsem se přestala zajímat, kolik vydělám, nemám finanční tíseň. Když netlačíte na pilu, tak se to nějak zařídí samo a k vaší spokojenosti. Což neznamená, že máte ležet na posteli a koukat na televizi, ale když si budete dělat svoje, akorát bez stresu, tak to dopadne dobře.

A nemusíte počítat s tím, že kdybyste měsíc nekoncertovali, dojdou vám peníze?
Vždyť říkám, že jsme přes prázdniny nezahráli ani notu. Prostě to není tak tragické - jen neplatím čtyřicet tisíc měsíčně za byt a nechodím každý den do restaurace, ale vařím. Jako normální člověk. A taky nezapomeňte, že jsem napsala náš repertoár, a za to dostávám taky nějaké peníze.

Táta asi umřel neusmířenej

Jste asi předposlední Češka, která nemá mobil. To se bojíte, že by vás připravil o svobodu?
Myslím, že by to tak dopadlo, protože si ho někdy půjčuju od maminky. A úplně cítím, jak si mě ta krabička otročí, jak už ji v podstatě nevypínám, protože co kdyby...

Když jsme u rodičů, zeptám se i na vašeho tátu, redaktora hradeckého rozhlasu a znalce lidových písniček. To on vás nasměroval k hudbě?
Určitě mě ovlivnil. Měli jsme stejný hudební vkus ještě v době, kdy posílají puberťáci své rodiče do háje, třeba se nám oběma líbila ta Kubišová... Ale když jsme začala hrát v kapele, už jsme si tolik nerozuměli, nelíbil se mu můj životní styl. Oznámila jsem, že se budu hudbou živit, a on mi říkal, že povedu cikánskej život, tak jsem odpověděla, že mi to nevadí... Tím to skončilo. V tomhle táta asi umřel neusmířenej. Ale maminka nám fandí.

Cikánskej život... Vy jste vedle Radůzy objevila taky talent Věry Bílé a pomohla jste jí ke slávě. Jste přítelkyně?
Určitě se máme rády. Ona žije - málo platný - v jiným světě a umožnila mi do něj nahlídnout.

Víte, já Věru taky obdivuju, ale přátelit bych se s ní nemohl. Ona je nesmírně emotivní, tryskají z ní city, ale taky si často vymýšlí. Možná svým pohádkám sama věří, co já vím, ale dobrý předpoklad pro kamarádství to není.
Každý jsme nějaký a ona taky; buď ji máte rád, nebo jdete dál. A jen o to jde - mít toho člověka rád. To je nejdůležitější.

I ve své kapele máte Roma, fantastického bratislavského muzikanta Mária Biháriho. Od dětství je slepý. Vnímáte to ještě vůbec?
Dávno ne, jen na to téma někdy kolektivně žertujeme. Zpravidla to vyprovokuje nějaký posluchač, když Máriovi projeví soucit. Třeba se ptá, jak je možné, že na tom pianu rozezná černé a bílé klapky. Mário se nejdřív vždycky trochu naštve, a pak se všichni zasmějeme.

Co vás kamarádství s tímhle hráčem na klavír a akordeon naučilo?
Obohatilo by každého. Nevím, jestli je to u nevidomých normální, ale Mário má třeba barevné vidění zvuků. Zazní nástroj a on vidí barvu. A jak má silnou představivost, tak se mu ty barvy při poslechu hudby míchají. Dopadne to tak, že nám ve studiu řekne "tohle by mohlo být víc žluté", a my s tou nahrávkou něco uděláme, až je konečně spokojený: "Jo, teď je to dobrý". To je přece hodně obohacující.

Fidelovi dolary nepovezu

Kapela Koa je opravdu pestrobarevná, vždyť v ní je bubeník Camilo Caller s peruánskými a kytarista Omar Khaouaj s tureckými předky. Jsou na nich ty dálky poznat?
Já jsem hodně zaměřená na jídlo, a když jsem nedávno klukům přinesla flašku močáku, což jsou okurky, které projdou mléčným kvašením, podle mě vynikající, tak to chutnalo jen československé polovině. Camilo se nad tím strašně kroutil a Omar, ten si ani nevzal. V tomhle to vidět bylo.

Mezi lidmi ze vzdálených zemí mnohdy nastanou nečekaná nedorozumění. Vám se to nestalo?
V kapele ne, protože jsme se všichni narodili v bývalém Československu a máme podobnou výchovu.

A s vaším kubánským manželem?
To ano. Smíšené manželství, které vydrží po desetiletí, je hodné obdivu, takové lidi považuju téměř za hrdiny.

Kvůli čemu ty rozpory vznikají?
Může jít třeba o rodinné vztahy. Češi jsou míň vázaní na příbuzné - já například vidím svoji tetu a strejdu jednou za pět let a úplně náhodně. Ale v jiných kulturách jsou ty vztahy těsné - a to někdy může být na závadu. Nebo druhá věc - cizinec se ve své zemi chová jinak, než když je venku. Třeba Kubánec, který se v Praze jeví jako tichý a klidný člověk, vás na Kubě překvapí tím, že mluví hlasitěji a jedná výbojněji než v Čechách. Jeho chování k manželce je najednou diametrálně odlišné - ve svém prostředí se rozpomene, že je ten rozmazlený syn vychovaný v kultu samectví, kterému by žena měla hlavně vařit. A takové věci ze své hlavy jenom tak z lásky nevymaže. To tam prostě je.

Proto váš manžel nakonec odjel za prací do Španělska?
Teď jsem nemluvila přímo o něm. U mého muže jsem hlavně netušila, že tady nedokáže žít. Najednou se ukázalo, že potřebuje pro život hispánský živel a že je tu smutný.

Scházela mu erotická atmosféra Karibiku, která u nás chybí?
Kubánec si svůj erotický náboj doveze a nějak si s ním poradí, to není ten důvod. Ale nejvíc mu chybí sluníčko - naše oblačné dny v něm probouzejí splíny.

Vy jste ani jako zamilovaná holka neuvažovala o tom, že byste se právě za sluncem odstěhovala?
Ale jo. Byla jsme ještě studentka, na Kubě trávila půl roku a skutečně o tom uvažovala, ale nakonec jsem se vrátila, protože jsem tu měla hrát s Nerezem. A na tu práci jsem se neuvěřitelně těšila.

Poslední dobou jste přestala zpívat španělsky a na Kubu už dlouho nejezdíte. Nějaké rozčarování?
Ale to byla jiná situace! Byli jsme ve stejném maléru jako Kubánci, pluli jsme na stejné lodi. Tehdy bylo pro Čecha hrozně těžké na Kubě individuálně cestovat, což teď najednou jde, protože oni vědí, že tam přivezeme dolárky. Ale já je tam nepovezu.

Co by vás napadlo, kdybyste se zítra v novinách dočetla, že Fidel Castro zemřel?
Řekla bych jen takové to hmm, protože ani tohle nemůžu ovlivnit. Netrápím se tím... Jenom vím, že ho nebudu podporovat. A upřímně řečeno - představa, že tam pojedu a budu bydlet v turistické zóně, kam normální Kubánci nesmějí, kam pouštějí jenom prominentní prostitutky a prostituty a kde se budu ládovat rybama, zatímco lidi o dvě ulice dál nemají co do úst... Nechci.

Paní Navarová, o kolika lidech můžete říct, že je milujete?
Ideální by bylo, kdybych milovala všechny. Karla Plíhala, stejně jako nějakého tramvajáka.

Což ale nejde.
Nemyslím si. Vy to srovnáváte s láskou v rodině nebo s láskou erotickou, která vyžaduje vypětí a oběti. Jenže láska by právě vůbec žádné vypětí vyžadovat neměla. Ta by měla normálně proudit.

A já například myslel, že když miluju, tak musím být dotyčnému připravený pomáhat.
Stačí, když ty lidi budete mít rád. Čímž nechci říct, že se mi to stoprocentně daří; i já znám takové, se kterými to ani nezkouším a jdu pryč.

Nejste smutná, že nemáte vlastní děti?
Ne. Cítím se naprosto naplněná. Mám dojem, že v životě dělám, co mi bylo určeno - muzika je moje poslání. Ostatním s ní snad ulehčuju život. A naše manažerka má úžasnou dceru a někdy dovolí, abych na ni pedagogicky zapůsobila. Čímž se seberealizuju a zase můžu jít domů.

Co vy vlastně děláte, když zrovna nekoncertujete? Slyšel jsem, že ráda vaříte polívky.
To jo, každý den. Ale taky se musím udržovat v kondici. Ne proto, abych byla hubená a krásná, ale protože mi už není dvacet. A než se dopravíte na koncert, to je tak strašně ubíjející, únavné, a tolik to člověku ničí záda! A já se takhle harcuju už pětadvacet let. Což říkám jen proto, abyste si nemyslel, že někam dojedeme, zabrnkáme, přespíme v hotýlku, druhý den ještě jednou brnkáme a pak se kopeme do zadku. Jo, a taky nezapomínejte, že někdy musím dát prostor múze a napsat písničku. To taky nejde hned. Potřebujete si najít správnou chvíli, sednout si s kytarou, tužkou a papírem... A den vám uběhne, a ni nevíte jak.