Na Plíhalovy desky si lze bezpečně vsadit. Jsou muzikantsky kvalitní, písničkářsky stručné a vtipné. Svoji muziku Plíhal vytrvale obrábí, odstraňuje každý tón, který považuje za nadbytečný. A dává si načas: v osmdesátých letech, kdy vyšla jeho hvězda, sestavil dvě alba. Další deska Ptáci, králíci a hvězdy přišla na trh v roce 1996, předchozí titul Kluziště před čtyřmi lety.
Když se Plíhal rozhodl pro písně Josefa Kainara, nečinil tak proto, že by měl nouzi o vlastní nápady. Chtěl si osvojit hudbu starých mistrů jazzu či swingu, například Colea Portera, jejichž písně Kainar kdysi textoval. A poklonit se spřízněnému Kainarovi, který složil skvosty jako Mrtvý vrabec nebo Železniční most. Mladý Kainar je Plíhalův předchůdce, v čase vzdálený bratr, který měl podobný textařský smysl pro humorné situace ("touha náramná mne sžírá, mrknout v krčmě na Shakespeara, hele Willy, vždyť se známe, komu zase opsals toho Hamleta?" - Odjakživa mne to vábí). S Kainarem by si Plíhal porozuměl ve vytříbené češtině, která činí písně lahodnými. "Kučeravý listonoš mi přines psaní s modrou pečetí, řekl dobrý den a rozplynul se v šeru schodů vzápětí," zpívá Plíhal v songu Kučeravý listonoš.
Jak si ostatně přál, Plíhal se vymanil z role lyrického stydlína či anděla, jež mu byla přisouzena filmem Rok ďábla. Do Kainarova písničkářského světa se nechal nasměrovat bluesovými texty, které obohacují Plíhalův styl o chmurnější tón a představují ho v dosud neslýchané chlapsky zdrsnělé roli. Hostující Zuzana Navarová, která nazpívala pět skladeb, zní přesně v duchu Plíhalova civilního projevu. Zpívá s citem pro každý tón, zoufalství Černé káry dříme někde uvnitř jejího hlasu. Ve srovnání s bouřlivě emotivní Evou Olmerovou, která tuhle osudovou píseň kdysi proslavila, vychází Navarová bez úhony. Plíhal hraje hlavně standardy, jež Kainar kdysi otextoval a které hudebně převyprávěla jeho lyrická kytara. Míra osvojení je ovšem značná. Plíhal vtiskl muzice určité zjednodušení i pocit, který má z Kainarových písní, a tím je vlastně přijal za své. Tóny jeho kytary, střídmé, a přesto zvukově syté, jsou velkou lahůdkou. Na úzkém prostoru písně Plíhal "stříhá" akordy, rytmicky kráčí v melodii, basuje. Hraje bez sól, avšak z jeho kytary vyvěrá veškerá hudba a všechny tóny, které potřebuje.
Kainarovi i sobě Plíhal prokázal dvojí službu. Upozornil na jeho nadčasové písně a trefil se s nimi do jednoho ze současných trendů. Pop s příchutí jazzu či swingu chutná nejen Danu Bártovi. Ve světě mu holdují třeba Jamie Cullum nebo Norah Jonesová. Deska Nebe počká vplula i do proudu příjemně módní muziky.



Psáno pro Mladá fronta Dnes 5.10.2004
Vladimír Vlasák
Stránka s článkem: není přístupná
www.mfdnes.cz