Od svých počátků se skupinou Nerez přes několik latinskoamerických projektů až po vyzrálé nahrávky skupiny Koa (plus epilog v podobě písní na albu Karla Plíhala) se Zuzana Navarová svým posluchačům představovala jako žena vytříbeného vkusu, obrovského tvůrčího potenciálu a zajímavého hlasu. Když na konci loňského roku tato výborná autorka a interpretka nečekaně zemřela, utrpěla česká hudební scéna jednu z největších ran minimálně posledního desetiletí. Avšak jak to u podobných případů bývá (jen po úmrtí Karla Zicha vyšla snad pět výběru jeho hitů a další se na trhu objevil nedávno), rozhodl se jistý vydavatel z poptávky po Navarové něco vytěžit.
Tím vydavatelem byla firma EMI Czech Republic, která vlastní autorská práva k určité části repertoáru Zuzany Navarové – k nahrávkám se skupinou Nerez, k dalším projektům z počátku 90. let a k úplně posledním zpěvaččiným snímkům z Plíhalova alba Nebe počká. To nejzajímavější z uplynulé dekády, spolupráce s kolumbijským kytaristou Ivánem Gutiérrezem a dvě skvělá alba se skupinou KOA (Barvy všecky a Jako Šántidéví), je však spojeno s vydavatelstvím Indies, které výběrovému albu vydanému krátce po zpěvaččině smrti nebylo nakloněno. Neposkytlo tedy k uveřejnění dotyčných nahrávek svolení, a proto mám teď na stole výběr s poněkud zvláštním podtitulem „nahrávky z 90. let a ty poslední“.
Postoj Indies naprosto chápu a schvaluji. Opravdu není příliš etické reagovat na smrt svého „koně“ tím, že okamžitě zpeněžím všechno, co po něm zůstalo. Firma EMI však do projektu nakonec přece jen šla, a tak vznikla nevyvážená kompilace bez jasné dramaturgie. I když písně z různých tvůrčích období Zuzany Navarové jsou samy o sobě výborné, jako celek album neobstojí.
Začíná se velkým hitem skupiny Nerez Já s tebou žít nebudu, který složil Zdeněk Vřešťál a ve kterém si „hlavní hrdinka“ naplno zazpívá až v refrénu. Následuje ukázka z plíhalovsko-kainarovského projektu Sedávám na domovních schodech, krásně zazpívaná, jazzová, avšak opět ne autorská. Po jednom blues přijde na řadu druhé – Somrkrálka-blues. To sice je vlastní skladba, avšak v repertoáru Navarové velmi netypická a rozhodně ne tak průzračná jako předchozí standrad s Kainarovým textem. Následuje mimochodem další Kainar a po něm převzatá latina s rázným saxofonem.
První autorský a víceméně typický příspěvek Zuzany Navarové se skrývá až pod číslem 6 – Nerez a Kočky. Podobného rázu je devítka Za poledne, případně i následující Načerno s industriálně tlukoucí předehrou. Album dále pokračuje například moravskou lidovou Přivázali koně, v diskografii Navarové spíše raritou. Nahrávka z raných 90. let Son desangrado opět tepe latinsky, avšak daleko nemá ani k popu (na rozdíl od křehké Ámane como soy, která následuje o pár minut později). Pozdě na večeři, možná nejsilnější píseň alba vůbec, je opět z nerezovského období. Kolekci uzavírá kainarovská klasika Černá kára a další z rarit, méně známá lidová koleda Pláč Ježíškův.
Výčet hovoří za vše. I když album Smutkům na kabát neobsahuje žádnou vyloženě slabou skladbu a i když na něm najdeme i několik skutečných klenotů, jako celek působí velmi nevyrovnaným dojmem. Písně z různých tvůrčích období a z různorodých projektů jsou zde rozházeny bez ladu a skladu, hity se střídají s raritami, přičemž to nejzásadnější z poslední doby chybí.


Psáno pro Proglas 13.11.2005
Milan Tesař
Stránka s článkem: www.proglas.cz/index.php?id=232&case=1172&text=1
hudba.proglas.cz