Rozpadu skupiny Nerez jistě želel nejeden příznivec inteligentního a falešnou romantikou nezamořeného folku. Útěchou mu mohlo být, že oba rozdělené tábory, tedy Zuzana Navarová a duo Sázavský/Vřešťál, na hudbu nezanevřely.

Nelze se však zbavit dojmu, že s odstupem několika let má navrch právě Navarová, která se po rozchodu Nerezu muzikantsky nesmírně vyvinula a rozkvetla. Zatímco Vít Sázavský a Zdeněk Vřešťál zformovali kapelu Neřež, která nejen názvem, ale hlavně repertoárem, odkazuje na slavného předchůdce, Navarová někdejší působiště připomene jen zřídka. Na novince Barvy všecky taková místa rovněž najdeme, ale spíše než o ždímání minulosti jde o autorský rukopis.

Od jistých interpretů jsme si zvykli vyžadovat jistý standard. Těžko bychom například očekávali, že třeba Vlasta Redl vydá album, na němž bude tklivě opěvovat kamínky u cest a nádražní romantiku. Stejně tak by bylo pošetilé očekávat, že Navarová natočí plochou a nevýraznou nahrávku. Nestalo se, samozřejmě. Barvy všecky je album hravé, pestré…prostě barevné. Nelze než konstatovat, že v tomto případě byl název kolekce zvolen více než příhodně, nemluvě o hřejivém a v pastelových barvách vyvedeném obalu.

Přejděme ale k samotné muzice. Navarová coby téměř výhradní autorka hudby a textů moc dobře ví, kde je její silná stránka. Nepouští se tedy do žádných bezhlavých experimentů, ale zase se nehodlá smířit s tím, že by si vystačila pouze s akustickou kytarou a několika jakž takž povedenými skladbičkami. Někde uprostřed se pak nachází čtrnáct nových skladeb.

Jejich základním stavebním kamenem je téměř bez výjimky nosná, chytlavá a hravá melodie. Připustíme-li, že i na albu, které vydala firma Indies, mohou být jednoznačné hity, vyzdvihněme písničky Mami, já vodu nechci, rozvernou V buši, ladnou a mámivou Taši delé a dravou Dnes nefouká vítr, miláčku. Toť ovšem pouze subjektivní názor autora těchto řádků, jiný laskavý posluchač může být zcela jiného mínění…

Čitelné melodické linky samy o sobě jsou sice hezká věc, ale podaří-li se je zabalit do účelných a přitom původní nápad obohacujících aranží, tím lépe. V ten okamžik nastupuje doprovodné těleso Koa, které svým citlivým přístupem původní témata dotahuje do definitivního tvaru. A abychom do třetice chválili, nelze nezmínit poetické a skotačivé texty, plné půvabných slovních hříček, v nichž se čeština mísí se španělštinou, angličtinou a romštinou.

Každá mince má ovšem dvě strany a desek bez jediné chybičky se rodí velmi málo. Je tedy jasné, že ani tato sbírka není úplně dokonalá a jedinečná. Nejde o nějaké podstatné lapsy, spíše o to, že vedle výše jmenovaných tutovek tu najdeme i položky spíše průměrné, či jen lehce nadprůměrné. Týká se to například skladby Soske, která nenabízí nic víc než další variaci na rómskou lidovou hudbu, jak ji známe například z tvorby Věry Bílé. Totéž lze v podstatě říci o dalších skladbách, pod nimiž je podepsán Mário Biháry, taktéž člen Koa.
Jistě nelze říci, že by byl špatný skladatel, ale v současné době, kdy se k rómským prvkům uchylují i drtiči hitparád Buty, by se slušelo obohatit tuto bezesporu vzrušující a rtuťovitou hudbu o další prvky. To však berte pouze jako drobnou výhradu, která nemá na veskrze pozitivní pocit z alba valný dopad.

Začali jsme u Nerezu, skončeme jím. Mám dojem, že Zuzana Navarová své kolegy opět pokořila. Její hudba je vroucnější a upřímnější. Síla Víta Sázavského a Zdeňka Vřešťála přece jenom spočívá v producentské a aranžérské činnosti.

Hodnocení: * * * * (z 6)



Psáno pro Inzine.cz 22.2.2002
Jindřich Göth
Stránka s článkem: www.inzine.cz/clanok.asp?id_clanok=1313
www.inzine.cz