O desce Zuzana Navarová: Smutkům na kabát s podtitulem "nahrávky z 90. let a ty poslední" asi nejvíce vypovídá další nápis, který je na obalu úplně dole. Stojí tam: "Síň slávy v hudebních cenách Anděl". Celá deska na mě totiž působí dojmem, že hlavním motivem jejího vydání bylo úmrtí Zuzany Navarové a s tím spojené následné ocenění na Andělech.
Už nedotažená přední strana obalu stylizovaná jako archivní materiál se slabým obrazovým šumem, který ale nepochopitelně končí vlevo a vpravo v jiné vzdálenosti od okraje, napoví, co se dá čekat uvnitř. V digipacku jsou totiž uvedené jen nutné autorské informace o jednotlivých písničkách a průvodní text o životě a díle zesnulého génia (génijky? =).
Výběr sestavil a stručně okomentoval náš "největší hudebně-mediální odborník" Josef Vlček a své pověsti dostál i tentokrát, protože "sleeve note" umně obíhá kolem základního faktu téhle desky, aniž by se přitom podřekl - totiž proč to jsou "nahrávky z 90. let a ty poslední". Tím důvodem je skutečnost, že Zuzana Navarová několik posledních let vydávala své desky u Indies, a tak archiv Monitor/EMI nemůže pokrýt všechno. Jádro desky tím pádem tvoří starší nahrávky Zuzany Navarové většinou ještě s Nerezem (do roku 1993) a doplňují je písničky, ve kterých Zuzana Navarová hostovala na loňské kainarovské desce Karla Plíhala "Nebe počká".
To je samozřejmě pochopitelný a omluvitelný postup, ale není to úplně fair-play. Potenciálním kupcům (schválně nepíšu posluchačům) desky to ale nejspíš vadit nebude.
Už při prvním poslechu se dá poznat, že deska vznikla jako kompilace z různých zdrojů a z různých dob, což je pochopitelné, protože rozpětí data nahrávek je zhruba patnáct let a za tu dobu se ledacos změnilo.
Například písnička "Asi se ti..." pocházející původně z archivní desky Nerezu "Co se nevešlo" se audiofilům asi technicky moc líbit nebude, ale změny se dají vypozorovat i v samotné hudbě, protože každá z původních desek byla jiná.
Osobně mi úplně nesedí ta "skoro big-bandová (?) latina" z počátku devadesátých let z desky "Caribe" - trochu mi tam chybí ta typická intimita a přirozenost, která je přítomná v jiných, komornějších písničkách. Ale třeba to je jenom mojí averzí na saxofon, který zní, jakoby se sem tajně prosmýkl ještě z osmdesátých let. I přesto je větší stylové rozpětí vzhledem k typicky "výběrové" délce desky jednoznačný klad.
Nejlépe na mě naopak fungují čtyři písničky z desky Karla Plíhala nebo upravená maďarská lidovka "Přivázali koně" a gradující pseudolidová "Kytička", ale to neznamená, že by ten zbytek byl špatný. Všechny písničky na téhle desce se s přehledem vejdou na stupnici někam mezi "dobré" a "výborné".
Zbývá si položit základní cimrmanovskou otázku: "Co říci závěrem?"
Tohle je prostě deska pro lidi, kteří Zuzana Navarovou slyšeli poprvé až po její smrti a "neznělo to špatně" - tak co by si teď nekoupili nějakou její desku. A pokud opravdu nebude špatná, tím lépe. Zato staří fanoušci si můžou rovnou popojít k následujícímu pultu, protože tady by se kvůli neúplnosti výběru určitě začali vztekat.
Hodnocení: 5/7


Psáno pro Musiczone 14.7.2005
Vít Čondák
Stránka s článkem: www.musiczone.cz/recenze-1223/zuzana-navarova-smutkum-na-kabat
www.musiczone.cz