Jen málo interpretů si může dovolit dlouhé přestávky mezi alby a posouvání data jejich vydání do budoucna, aniž by riskovali ztrátu přízně svých posluchačů. Typickým příkladem jsou bratři Ebenové, po jejich boku však nyní stanul i Karel Plíhal. Ten navíc svým novým albem Nebe počká nabízí něco úplně jiného, než bychom mohli očekávat na základě předchozích desek (i když na koncertech už jsme mohli z nabídky leccos ochutnat).
Album Nebe počká je holdem Josefu Kainarovi. Karel Plíhal otvírá celou desku svou písní Děvče mi usnulo, aby pak posluchačům nabídl výběr z období Kainarovy písňové tvorby kolem druhé světové války. Většinou jde o přetextované jazzové americké skladby, u některých písní je Josef Kainar autorem hudby i textu. Verze na albu se vcelku nečekaně liší od těch, které můžeme znát z živých Plíhalových vystoupení (písně na albu jsou v mnoha případech pomalejší) nebo jeho předchozích desek (pro album Nebe počká byly zvoleny jiné úpravy) - některé vyšly i v podání jiných interpretů (Folk Team - Odcházím z domova, Pětník - Blues železničního mostu). To osobně považuji za jediný potenciální problém s přijetím alba posluchači - úpravy známé z dřívějška jim pravděpodobně budou bližší než třeba nová verze skladby Imperial blues či Mrtvý vrabec.
Většina písní je nahrána a nazpívána samotným Karlem Plíhalem, který opět prokazuje, jak výtečným kytaristou je (dostatečně výmluvné jsou ostatně webové diskuse o záznamech kytarových partů v jeho písních). Plíhalův civilní zpěv sice v některých místech není příliš přesvědčivý, nejde však o nijak vážné či rušivé přešlapy a nedošlapy, a navíc je pěvecká stránka alba v pěti písních nádherně a přitom citlivě dobarvena hlasem Zuzany Navarové (vynikající je třeba v písni Černá kára známé v podání Evy Olmerové). Kytarou obohatil další dvě písně taktéž vynikající Peter Binder - jak je vidět, není třeba sezvat do studia desítky muzikantů, pokud víte, kam sáhnout.
Písně se většinou nesou na vlně jazzu a blues, což do jisté míry předznamenává mírnou monotónnost celého alba - o to více však vynikají Kainarovy poetické texty, které jsou psány s lehkostí a přitom dobře ladí s náladou melodií. Občasná zrychlení (ragtimově laděné písně Já vrátím se zpátky či Starý muž) proud modrých tónů příjemně oživují.
Kainarova tvorba, kterou Karel Plíhal tímto albem prezentuje, pro mě byla víceméně neznámá a jsem velice rád, že mi k ní album Nebe počká ukázalo cestu. Doslova z každého tónu je znát obrovská práce, kterou si s albem a jeho přípravou Karel Plíhal - klobouk dolů i před úctou, s jakou k použitému materiálu přistupoval (album tohoto druhu by totiž velmi snadno mohlo sklouznout k exhibici interpreta). I když se z reproduktorů a sluchátek line jiná hudba, než jakou od Karla Plíhala známe a očekáváme, není kvalitativně o nic horší než Plíhalovy hříčky a písně o zvířatech. Těším se i na živé album, které snad Karel Plíhal začal nedávno natáčet.
Ačkoli mě album nesrazilo na kolena při prvním poslechu, řadím je i přes všechny drobné nedostatky (ochrana proti kopírování, nepřesné rozseknutí úvodní dvoupísně) mezi to nejlepší, co v roce 2004 vyšlo.



Psáno pro Ifolk.cz 5.1.2005
Tomáš Doug Machalík
Stránka s článkem: http://ifolk.cz/index.php?show=article-127-pockali-jsme-na-nebe
www.ifolk.cz