Přestože třiadvacet jednoduchých melodií vydá sotva na necelou hodinu, při poslechu nového alba Karla Plíhala, pojmenovaného podle závěrečné skladby Nebe počká, si připadáme jako na celodenní tůře jakousi důvěrně známou krajinou, tmavomodrým světem bez Ježkových strašáků, zato s bluesově vilnými vílami utěšitelkami.

Originální zpěvák a kytarista, který se díky neutuchajícímu cvičení pomalu, ale jistě proměňuje v komorní orchestr anebo indického boha s osmdesáti prsty, své fanoušky ani tentokrát o nic neošidil a nabídl jim vpravdě koňskou dávku zhudebněné poezie, či spíše zpoetizované hudby.
Všechny texty na desce totiž pocházejí z pera Josefa Kainara, závažného básníka a zároveň rozverného swingaře, jehož úpravy amerických - předválečných, válečných i poválečných - hitů vysílaných na české území švédským rozhlasem dodnes udivují délkou svého přesahu do literární oblasti. Jelikož často neměl k dispozici nic než dvě uši a paměť (byť velmi slušnou), zabýval se Kainar proslulými americkými originály jen do určité míry. To ho uchránilo před osudem průměrného křížovkáře, jakých v dnešním světě televizních superhvězd nalézáme až hanba, na druhé straně tím ale také znesnadnil práci každému, kdo se pokusil o regulérní interpretaci těchto půvabných a vskutku jedinečných dílek.
Plíhal si zaslouží potlesk už za tu lehkost, s níž básníkovy rozvolněné variace oblékl do poněkud těsných kabátů původních aranží. Nepodařilo se mu to stoprocentně, ani nemohlo, protože kupříkladu tragikomická historka Miss Otis lituje, založená na baladě Cole Portera a odposlouchaná z úchvatného podání vokálního souboru Mills Brothers, se od svých rodných břehů vzdálila tak daleko na širé moře, že by ji zpět nepřilákal sebezářivější maják. Nesvedl to Jiří Jelínek a vůbec nikdo, kdo se kdy pokoušel obhájit její problematickou zpěvnost: Málo platné, navzdory vžitému omylu, díky kterému Miss Otis stále patří do repertoáru desítek tuzemských muzikantů, má česká verze evidentně mnohem blíže k psané poezii než k písňovému textu.
Josef Kainar zkrátka z podobných experimentů vytvořil samostatný žánr, cosi jako básnický text na motivy písňového textu. "Šlágry" swingové éry připomínají vybroušený démant nejen z hudebního, nýbrž i z literárního hlediska, a obrazy z Gershwinových, Porterových, Carmichaelových či McHughových tříminutových skvostů musely nutně podnítit imaginaci autora, v jehož osobnosti se vzácně přátelila všeobecně akceptovaná představa "seriózní" básnické múzy s jazzovou filozofií všudypřítomného nadhledu a nespoutané improvizace. Velkou roli v tomto procesu sehrál Jiří Valja, který v téže době kongeniálně převedl do češtiny dílo černošského básníka Langstona Hughese - umělce, jenž překračoval tenkou hranici mezi literaturou a muzikou zdatněji než kdokoli jiný před ním i po něm. Kainara neovlivnilo pouze Hughesovo stokrát zhudebněné Homesick Blues, byl uhranut i jeho technikou "zliterárňování" americké písňové tradice, kterou si osvojil právě tím, že k básničce přidal vlastní variaci Blues železničního mostu. Při plném vědomí se tu na hony vzdálil od struktury originálu a téměř ukázkovou "dvanáctku" proměnil v těžko uchopitelný útvar určený především ke čtení a nikoli jen ke zpívání. Ovšem za nejpádnější důkaz toho, že Kainar své počešťování swingových standardů nechápal jako klasickou textařinu, k níž není třeba tištěné podoby, lze považovat notoricky známé St. Louis Blues, jež se pod jeho rukama rozkošatilo do několikastránkového příběhu ve volném verši.
Nač tolik odstavců o Kainarově poetice, když jde v prvé řadě o recenzi alba Karla Plíhala? Protože nebýt tohoto pozoruhodného rozporu v básníkově tvorbě (jemuž ještě žádný literární vědec nevěnoval dostatečnou pozornost), docela určitě by nevzniklo ani CD Nebe počká. Nebýt oné zvláštní a dosud nepojmenované povahy Bázlivé, Kučeravého listonoše či Blues o žízni, se kterou se už od 60. let snaží poprat přední interpreti všech žánrů, nechtěl by Plíhal vytvořit vlastní variantu Kainarova zpěvníku a neměl by touhu znovu řešit problémy, nad kterými už mávlo rukou několik generací. V tom smyslu pro něj hodně udělala hostující Zuzana Navarová, jež se na desce chytře odevzdala špatným přízvukům i rytmickým odchylkám a svých pět partů "vystřihla" s odzbrojující upřímností, autentičností a jednoduchostí, ve které je krása. Nechala za sebe mluvit text a ten si už svou cestičku našel, jak v málo přejímané Švadlence ("život značí došít a odejít"), tak v Deštivém dni Sheltona Brookse, druhdy zastíněném stejně dobrou verzí Jana Wericha.

Černá kára Zuzany Navarové

Zatímco Plíhal, rozhodnutý podat Kainara srozumitelně, s úctou a beze snahy o hledání nových úhlů pohledu, dřel do omrzení ty nejnáročnější kytarové techniky (od "chytaných" přiznávek v Cahnově skladbě Shoe Shine Boy až po imitaci Djanga Reinhardta v populárním kousku Sweet Sue), Navarová se pro změnu musela vypořádat s pojetím Černé káry, jednoho z těch vzácných exponátů, jichž se průměrný smrtelník nemá dotýkat. Eva Olmerová spolu s neuvěřitelně "našlapaným" orchestrem Gustava Broma k tomuto tématu kdysi řekla A i Z a každý, kdo se od té chvíle pokusil vyrukovat s odlišnou vizí, skončil nemile. Jedna z nejlepších českých zpěvaček, která si pro svůj výraz vskutku nemusela půjčovat cizí žal, se s nevděčným úkolem vypořádala na výbornou - na nic si nehrála, nechtěla oslnit, svým projevem dokonce demonstrovala jistou pokoru před slavnou předchůdkyní, přitom však do zpěvu dala absolutně všechno, co jí hudební sudičky nadělily. A že toho nebylo málo, vyšla z nerovného souboje s čestným uznáním. Lépe by to nikdo nezvládl - ani kdyby se postavil na hlavu.

HODNOCENÍ LN: **** (z 5)

Psáno pro Lidové noviny 9.12.2004
Michal Bystrov
Stránka s článkem: http://lidovky.centrum.cz/clanek.phtml?id=313998
www.lidovky.cz