Co bychom si namlouvali, i ve folku frčí dnes hlavně world-music. Kapela, která nemá tam-tam, didjeridoo, cikánské housle a kňourající klarinet (nebo aspoň nepředstírá, že si něco takového brzy pořídí), je beznadějně mimo mísu. A představte si, nejenže to některým nevadí, ale jejich "světová hudba" je dokonce autentičtější. Chcete důkaz? Obstarejte si poslední album Zuzany Navarové.
Zpěvačka, o jejímž předchozím hudebním životě nemá smysl nosit písmena do tiskárny, sice se zánikem Nerezu trochu zmizela veřejnosti z očí, ale přesto produkuje jedno skvělé album za druhým. To poslední má název Barvy všecky – nejmenuje se tak žádná píseň na něm a i booklet je téměř celý žlutý, proto soudím, že hlavní protagonistka chtěla zdůraznit, že deska bude po mnoha stránkách pestrá.
Určitě se to podařilo, pokud jde o autory: ze čtrnácti písní napsal tři (Soske, Kamínek a Řekni mi, Bože) akordeonista Mário Bihári. V jeho tvorbě samozřejmě převažují motivy odpovídající jeho národnosti, romština pronikla ovšem i do písniček Zuzany Navarové (třeba v refrénu do Mami, já vodu nechci nebo v jediném slově do Indiánské). Kdo znal Zuzaninu předchozí náklonnost k romské hudbě, určitě není překvapený. A asi ocení i zpěvaččinu skromnost, s níž přenechala Máriovi v jeho písních sólové pěvecké party, v několika dalších pak s ním zpívá rovnocenné dvojhlasy. Velmi se to vyplatilo, protože Máriův zpěv je naprosto jistý, má výraz, a přitom je překvapivě jemný. Jeho čeština může být sice někdy úsměvná, rozhodně mu ale nic neubírá z vynikající úrovně; když k tomu připočteme naopak bezvadnou anglickou výslovnost v Taši delé, zaslouží si pochvalu za zvládnutí několika jazyků.
Pozadu v multilingvistických schopnostech nezůstává ale ani Zuzana Navarová. Vedle romštiny zazní v jejím podání na albu na větší ploše i dva jazyky, které odhaduji na arabštinu (Dnes nefouká vítr, miláčku) a portugalštinu (A Deus), mihnou se maďarština s polštinou. Přechod mezi jazyky je přitom zcela hladký, dokonce máte pocit, že zpěvačce pořád rozumíte. Těžiště textů je ovšem stále v češtině. Kdosi označil Karla Plíhala za mistra slovních hříček, Zuzana za ním ale nijak nezaostává, ať už jde o poetické obrazy, neobvyklá spojení či nečekané rýmy.
Na rozdíl od Karla Plíhala se ale při poslechu desky smíchy neumlátíte. Není to však ani pouť od jedné melancholické depky k druhé – řekl bych, že se podařilo zcela přesně vyvážit radost i bolest, žertovné hraní se slůvky i zadumanou meditaci, napětí i ulehčení, šanson i říkanku, romskou živelnost a otevřenost, orientální meditativnost, arabské ornamenty i evropskou rozervanost. Prostě barvy všecky, použité přitom na obraz, který není ani barvotiskový kýč, ani nesrozumitelná moderna.
Ještě jsou lidé, kteří vědí, že každý tón v písničce musí mít svůj smysl. Každého osloví něco jiného, pro mě je vrcholem alba A Deus – mollový valčík jdoucí nejen pod kůži, ale přímo k srdci. Valčíky se Zuzaně Navarové vůbec daří (viz rozhovor s ní), Piráti jsou toho dokladem. V Róze mě zase pobavila nečekaná pointa a zkratka do reality po několika říkankových slokách. Snad jenom Taši delé, jakkoliv má angažovaný obsah (píseň, na níž spolupracoval někdejší Zuzanin hudební partner Iván Gutiérrez, je věnovaná tibetskému pančenlámovi, kterého se již v dětském věku zmocnily čínské bezpečnostní složky, a tak beze stopy zmizel), je na můj vkus příliš líznutá popem, zvláště ve „festivalovém" refrénu.
Na výbornou zvládli muzikanti i instrumentální část desky. Žádná orchestrální aranžmá a lesy smyčců, žádné zástupy hostů – kontrabas (František Rába), klarinet, akordeon a klavír (Mário Bihári), perkuse a bicí (Camilo Caller) nebo kytara (Omar Khaouaj) jsou zahrány přesně, s chutí a bez nadbytečných tónů a cinknutí. A právě to poslední mi udělalo velikánskou radost: ještě jsou lidé, kteří vědí, že každý tón v písničce musí mít svůj smysl.
Co říct závěrem? Tohle je pro mě deska roku 2001.
Psáno pro Ifolk.cz 8.1.2002
Honza Hučín
Stránka s článkem: www.indiesrec.cz/Document.asp?DocID=76
www.indiesrec.cz
Zpěvačka, o jejímž předchozím hudebním životě nemá smysl nosit písmena do tiskárny, sice se zánikem Nerezu trochu zmizela veřejnosti z očí, ale přesto produkuje jedno skvělé album za druhým. To poslední má název Barvy všecky – nejmenuje se tak žádná píseň na něm a i booklet je téměř celý žlutý, proto soudím, že hlavní protagonistka chtěla zdůraznit, že deska bude po mnoha stránkách pestrá.Určitě se to podařilo, pokud jde o autory: ze čtrnácti písní napsal tři (Soske, Kamínek a Řekni mi, Bože) akordeonista Mário Bihári. V jeho tvorbě samozřejmě převažují motivy odpovídající jeho národnosti, romština pronikla ovšem i do písniček Zuzany Navarové (třeba v refrénu do Mami, já vodu nechci nebo v jediném slově do Indiánské). Kdo znal Zuzaninu předchozí náklonnost k romské hudbě, určitě není překvapený. A asi ocení i zpěvaččinu skromnost, s níž přenechala Máriovi v jeho písních sólové pěvecké party, v několika dalších pak s ním zpívá rovnocenné dvojhlasy. Velmi se to vyplatilo, protože Máriův zpěv je naprosto jistý, má výraz, a přitom je překvapivě jemný. Jeho čeština může být sice někdy úsměvná, rozhodně mu ale nic neubírá z vynikající úrovně; když k tomu připočteme naopak bezvadnou anglickou výslovnost v Taši delé, zaslouží si pochvalu za zvládnutí několika jazyků.
Pozadu v multilingvistických schopnostech nezůstává ale ani Zuzana Navarová. Vedle romštiny zazní v jejím podání na albu na větší ploše i dva jazyky, které odhaduji na arabštinu (Dnes nefouká vítr, miláčku) a portugalštinu (A Deus), mihnou se maďarština s polštinou. Přechod mezi jazyky je přitom zcela hladký, dokonce máte pocit, že zpěvačce pořád rozumíte. Těžiště textů je ovšem stále v češtině. Kdosi označil Karla Plíhala za mistra slovních hříček, Zuzana za ním ale nijak nezaostává, ať už jde o poetické obrazy, neobvyklá spojení či nečekané rýmy.
Na rozdíl od Karla Plíhala se ale při poslechu desky smíchy neumlátíte. Není to však ani pouť od jedné melancholické depky k druhé – řekl bych, že se podařilo zcela přesně vyvážit radost i bolest, žertovné hraní se slůvky i zadumanou meditaci, napětí i ulehčení, šanson i říkanku, romskou živelnost a otevřenost, orientální meditativnost, arabské ornamenty i evropskou rozervanost. Prostě barvy všecky, použité přitom na obraz, který není ani barvotiskový kýč, ani nesrozumitelná moderna.
Ještě jsou lidé, kteří vědí, že každý tón v písničce musí mít svůj smysl. Každého osloví něco jiného, pro mě je vrcholem alba A Deus – mollový valčík jdoucí nejen pod kůži, ale přímo k srdci. Valčíky se Zuzaně Navarové vůbec daří (viz rozhovor s ní), Piráti jsou toho dokladem. V Róze mě zase pobavila nečekaná pointa a zkratka do reality po několika říkankových slokách. Snad jenom Taši delé, jakkoliv má angažovaný obsah (píseň, na níž spolupracoval někdejší Zuzanin hudební partner Iván Gutiérrez, je věnovaná tibetskému pančenlámovi, kterého se již v dětském věku zmocnily čínské bezpečnostní složky, a tak beze stopy zmizel), je na můj vkus příliš líznutá popem, zvláště ve „festivalovém" refrénu.
Na výbornou zvládli muzikanti i instrumentální část desky. Žádná orchestrální aranžmá a lesy smyčců, žádné zástupy hostů – kontrabas (František Rába), klarinet, akordeon a klavír (Mário Bihári), perkuse a bicí (Camilo Caller) nebo kytara (Omar Khaouaj) jsou zahrány přesně, s chutí a bez nadbytečných tónů a cinknutí. A právě to poslední mi udělalo velikánskou radost: ještě jsou lidé, kteří vědí, že každý tón v písničce musí mít svůj smysl.
Co říct závěrem? Tohle je pro mě deska roku 2001.
Psáno pro Ifolk.cz 8.1.2002
Honza Hučín
Stránka s článkem: www.indiesrec.cz/Document.asp?DocID=76
www.indiesrec.cz