Končila 60. léta, a zatímco já jsem se v zákoutích starého města v Hradci Králové prala o sáňky, o pár uliček dál v domě na Malém náměstí jedna zcela dospělá Dagmar Reschová možná právě osnovala svůj útěk z civilizace do lůna Krkonoš. Je jasné, že tenkrát jsme se potkat nemohly. Uběhlo pár let a domů jsem si přinesla singl vypůjčený od spolužáka Pavla. Z černého kotouče na mě drásavě naléhala jakási Dagmar Voňková, a z celé věci vyplývalo, že za smrt ubohého Jánošíka můžu nejenom já, ale hlavně můj otec, který vypjatost okamžiku instinktivně vycítil a za pohrdavého vrtění hlavou opáčil směrem ke mně: „aby jsi se z toho neposrala,“ a gramofon mi vypnul. Osobně jsem na podobný průběh svých odpoledních poslechů hudby byla zvyklá, ovšem Dagmar, ta by tedy koukala!
A uběhla řada let, já už jsem byla „Nerez“ a normalizace byla v rozpuku, když tak v jedné restauraci v Ostrově nad Ohří, jíž kralovala mimořádná paní šéfová ukrutně milující romské písničky, za něž mě odměňovala smrštěmi alkoholických nápojů pro mne i mé kumpány z kapely, povídá najednou naléhavým tónem Vladimír Merta: „Znáš Dášu Voňkovou? To je moudrá žena, s tou by ses mohla radit!“ Nebo dokonce řekl „měla“? Už nevím. Tak či tak mě jednoho odpoledne vynesly nohy Slezskou ulicí rovnou k pražskému bytu legendární Dagmar Voňkové, s chartisty tajuplně zapletené. Nebyl to můj nápad, přiznávám, doprovázela jsem tehdy neméně proslulou bratislavskou písničkářku Zuzku Homolovou, éterickou bytost, do níž byli zamilováni všichni čtyři moji spoluhráči, a věřím, že kdyby jich namísto čtyř bylo čtyřicet, vyšlo by to nastejno. Šly jsme tenkrát za Dášou s tajným plánem, a to přemluvit ji, aby pod rouškou koncertů tehdy celkem neznámého, a tudíž i méně kontrolovaného Nerezu, vystoupila jako náš host. Dostalo se mi mrazivého odmítnutí a kusu štrůdlu (byla to bublanina?), a celé to vypadalo, jako by řekla: a koukejte mazat. Na rozloučenou ještě jen tak jako by hrábla do strun, jako že teď si jen tak něco zkouší, mně upad’ štrůdl (bublanina), a už jsme šly. Dášo, jestli to teď čteš, pak doufám, že se tomu s úlevou směješ, venku na chodníku jsem totiž řekla, a teď se podrž: „Taková kráva, a tak krásně hraje.“ Musím dodat, že Zuzka Homolová Tě statečně bránila. Věděla jsem holt tenkrát o životě prdlačky.
A pak uběhlo zase pár let a v baru Malostranské besedy jsme se jedné mladé noci potkaly s Dagmar Voňkovou, ze které se záhy měla stát Dagmar Andrtová a jejíž kytaristická hvězda stoupala a stoupala a mířila právě někam do Dánska, pozdravily jsme se jakoby nic a všechny chmury byly rázem navždy smazány. A tak se spolu od té doby radíme a radíme, chápejte, ještě nemáme ve všem tak úplně jasno. A Merta měl recht. Dáša je moudrá žena.


Chlapci na tom horním konci
(Dáša Voňková)

Chlapci na tom horním konci
neměli jste chodit do doliny v noci
neměli jste chodit do jizbice
mohli jste si létat jak ty jarabice

Já vám povídala, když jsem otvírala
kam vás čerti nesou, já vás varovala

Padá mlha na dědinu
nedávejte, chlapci, mému domu vinu
nedávejte vinu staré robě
vždyt’ jste vlka měli sami, chlapci, v sobě

A ty, Jánošíku, na železném háku
já ti nalejvala dobrou kořalenku
Což jsem, Jánošíku, tobě nesypala
nejlepšího hrachu, co jsem doma měla

Chlapci na tom horním konci
neměli jste chodit do doliny v noci
neměli jste chodit do jizbice
mohli jste si létat jak ty jarabice

A ty, Jánošíku, na železném háku
což jsem ti nelila dobrou kořalenku
A ten pěkný rubáš, ten krvavý rubáš
ten jsem pověsila nad Ďurovu salaš

Padá mlha na dědinu
nedávejte, chlapci, mému domu vinu
nedávejte vinu staré robě
vždyť jste vlka měli sami, chlapci, v sobě

A la, laj, la, la...



Psáno pro Neon 2/2000
Zuzana Navarová
Stránka s článkem: www.martinreiner.cz/public/neon/5.pdf
www.martinreiner.cz/casopis-neon/