Psal se rok 1983, nebo 1984? Nevím, ale bezpečně vím, že jsme se tehdy s Karlem Plíhalem vraceli tramvají z břevnovského klubu Na Petynce. Muzikanti těch let mívali milý a neotřesitelný zvyk, který s chabými výsledky nabourávaly časem snad jen manželky, totiž, že po produkci zásadně nechodili domů, nýbrž se obvykle nahrnuli do nejbližší hospody, aby si znovu a znovu upřesňovali, jak to svoje umění vlastně mysleli. Etnograf by možná řekl: „Folklór?“ Pokud ano, já říkám: „Škoda ho!“ K nelibosti rozumné části obyvatelstva však většina tehdejších lidových hostinců zavírala ve 22.00 hod., a tak jsme se tedy, Karel a já, bezcílně komíhali zavěšeni na madlech tramvaje dnes už mně neznámého čísla směrem k Václaváku s jakousi neurčitou představou, že se přece ještě nerozloučíme, když už jsme se tak hezky sešli. Vyskočili jsme na Můstku, vystoupali asi do poloviny poloprázdného náměstí, a protože bylo teplo, usadili jsme se na lavičce a hleděli do noci na probouzející se tajný život socialistického velkoměsta. Karel vyčaroval flašku bílého vína, již někde po cestě duchapřítomně zakoupil, to aby se nám lépe přemýšlelo, a povídali jsme a povídali. Nejprve o písničkách, pak o taxíkářích, o vekslácích, o pinglech, o kurvách a o všech těch panoptikálních bludných Holanďanech, kteří pro peníze či z nedostatku lásky mátožně i freneticky vířili mezi „Zlatou husou“, „Evropou“, „Roštem“, „5 P“, „Jaltou“, „Téčkem“ a nebo „Narcisem“. S očima navrch hlavy jsem Karlovi vyprávěla o Hraběnce, dámě požehnaného věku, jež v minisukni, ověšena bižuterií a zahalena v kožešinovou pelerínku přicházívala do podniků, aby sem tam rozdala pár autogramů západoněmeckým návštěvníkům (mám důvodné podezření, že bývala uváděna v turistických průvodcích jako jedna z atrakcí města), ale především, aby se s blahosklonným úsměvem nechávala obletovat křehkými a možná i hodnými chlapci, jež se v tom svém nočním životě mydlili jak nudle v bandě, a pomalu se mě zmocňoval pocit, že jsme oba, Karel i já, nadosah jedné velké neznámé pravdě a ukrutnému dobrodružství. A tak onoho pozdního večera seděli na potměšile ztichlém Václaváku dva mladí rozervaní umělci a měli ze všeho hlavy jak věrtele. Nezbylo jim, než ony věrtele vzít a nasypat je do písniček, každý do té své. Jaká zvláštnost, ocitají-li se dnes obě písničky stejně tak pospolu, jako na počátku jedné vlahé, roztodivné noci uprostřed Prahy...


Taxík
(Karel Plíhal)

Jsi už dlouho pryč
a nikdo blízkej není na blízku
pštros je na tom líp
ten může strčit hlavu do písku
a já ji strčím do okýnka
nejbližšího taxíku
řeknu: pane taxikáři
dvakrát kolem rovníku

Taxikář se s pochopením
a se mnou vrhne do proudu
aut, co trochu připomínaj
karavanu velbloudů
Budeme se zvolna houpat
noční městskou Saharou
onen pán mi bude třeba
líčit trable se starou

Semeleme všechno možný
ženský, fotbal, politiku
nic nestojí za nic
ale hlavně, že nám chutná
a ve zpětným zrcátku
toho erárního žigulíku
zmizí moje trápení
a všechno bude putna

Jsi už dlouho pryč
a já se vozím v noci taxíkem
s ukecaným, s užvaněným
ale s prima chlapíkem
co mi říká při loučení:
jó, mladej, život je pes
tak to bude, počkej, moment
520,- Kčs


Pozdě na večeři
(Zuzana Navarová d. T.)

Červený oči a černá láska v běhu
kožený bundy a v kafi mlíko z tuby
nervózní prsty a jedovatou něhu
zažloutlý taxíky a na krku tvý zuby

Co bude s náma a kde na to brát sílu?
Brečíš, co máma, a za sklo strkáš fotky
Proč se mi směje ten měkkej frája v grilu?
Zabouchni dveře a svědomí je krotký

Červený oči a černá láska v běhu
na čele říjen a postrašenej smích
Říkáš mi „Návrat!“, ale vzdalujem se břehům
Za dvě stě SPECIAL a do džusu líh

Co bude s náma a kde na to brát něhu?
Brečíš, co máma, a co je u vás sněhu
Červený oči a černá láska v běhu
Říkáš mi „Návrat!“, ale vzdalujem se břehům...



Psáno pro Neon 5/2000
Zuzana Navarová
Stránka s článkem: www.martinreiner.cz/public/neon/8.pdf
www.martinreiner.cz/casopis-neon/