Každý nemá to štěstí, aby se narodil jako pravý „hradecký votrok“, ale někdy potěší alespoň nedaleké Ústí nad Orlicí, že, Slávku Janoušku?
Sláva, domnělý Brňák, přiznal barvu až na festivalu rozpoutaném jím samotným na fotbalovém trávníku právě ve východočesky malebném Ústí nad Orlicí dávno, dávno v útrobách let osmdesátých. I my, ač „Nerez“, byli jsme tehdy plni trpkosti, frustrace i rozhárané zpupnosti a s hlubokým souzněním jsme do sebe lili jedno pivo za druhým, abychom se pak brouzdali nocí a dobrouzdali se až na opuštěné parkoviště, kde jsme zmoženi nostalgií naslouchali Slávkovu vyprávění o rozbořené hospodě.
A ta hospoda najednou nebyla už jen Slávkovou zrušenou vzpomínkou na léta jinošská, ale i naší zmařenou touhou, krutou nenaplněností i hořkou bezmocí.
A z oné všeobjímající tesknoty vznikla Slávkova píseň o Imaginární hospodě, jíž jsme se spolu s ním a výjimečně i s Karlem Plíhalem vyzpívávali z vlastní neuskutečnitelnosti. Píseň byla tak křehká, že stačilo málo, třeba žít v Paříži jako moje kamarádka Jiřina, a už jí člověk neporozuměl. Imaginární hospodu nakonec nahrál Slávek na svoje album bez nás a přesto, že to nikdo z nás nevyslovil, bylo nám to líto. Ale zase ne tak moc líto, abychom nepochopili, že Slávkovo vinylové LP Kdo to zavinil je tím nejkrásnějším a nejdrásavějším albem konce osmdesátých let. Vlastně jsem si desku pustila jenom párkrát, jelikož jsem se vždycky před koncem spolehlivě rozbulela a zpěvačky s opuchlýma očima, Slávo, chápeš...
Chtěla jsem tehdy do Brna poslat dopis, ve kterém bych se vypsala ze všeho spravedlivého rozpoložení, jež mi písničky způsobovaly, a teď už to tak vypadá, že jsem se k psaní chystala celých deset let.
Dnes bych si s novou chutí pobrečela, jenomže kýžený černý kotouč jaksi není k nalezení, možná mi ho někdo zapomněl vrátit a možná u něho bulí dodnes.
A tak Ti, Slávku, bez jediné slzy zvesela píšu, že i v roce 2000 Ti děkuju a posílám pusu!


Imaginární hospoda
(Slávek Janoušek)

Rok uplynul
a je zase po pouti
vracíme se domů
od Malinů
čas hlídají
teď k ránu už jen kohouti
a my dvě stě metrů
jdem snad hodinu hodinu hodinu

Rozhlídnu se po měsíci
zda mraky jeho světlo nepropustí
ale kdepak zamračeno zataženo
jen lampa na ulici svítí
svítí v Ústí
v Ústí nad Orlicí
a slabě mrholí

Všude už je zavříno
ten rok kluci hergot kruci
zase přines kulový
ale příští, fakticky už příště...
jen neslibuj Zuzano
hele tady tohle parkoviště
zde přece stála hospoda Frimlovi Frimlovi
a zde se čuralo
a tam se pivo točilo
v téhleté kaluži
tady stál věšák na kabát
sem ses posadil
tudy se chodilo
přeci kluci hergot kruci
dnes ještě nepůjdem spát
zaparkujem?
Se ví, že zaparkujem!!!

V imaginární hospodě
hned jsme si sedli
u imaginárního stolu
půllitry jsme zvedli
na imaginárních židlích
imaginární řeči vedli
po roce spolu
s pocitem, že jsme v pohodě
už dávno ne...

Další rok uplynul
moc o sobě nevíme
jen to, že z mnohých plánů
jsme slevili
že je pár věcí
za které se stydíme
každý na někoho něco ví
jak jsme se změnili změnili změnili

Rozhlídnu se po měsíci
jestli ještě nám svůj koncert spustí
ale kdepak zamračeno zataženo
jen lampa na ulici svítí
svítí v Ústí
v Ústí nad Orlicí
a slabě mrholí...

V imaginární hospodě
cítíme tu vadu
u imaginárního stolu
podepřenou bradu
na imaginárních židlích
v lokále vzadu
zpíváme spolu
s pocitem že jsme v pohodě
píseň beze slov:

la lalalala...

Rozhlídnu se po měsíci
jestli ještě nám svůj koncert spustí
ale kdepak zamračeno zataženo
jen lampa na ulici svítí
svítí v Ústí
v Ústí nad Orlicí
anebo kdekoli...



Psáno pro Neon 3/2000
Zuzana Navarová
Stránka s článkem: www.martinreiner.cz/public/neon/6.pdf
www.martinreiner.cz/casopis-neon/