Většina mých romských přátel, na rozdíl ode mne, nemá ráda moldavský film Cikáni jdou do nebe. Věra Bílá zvaná Kal’i (romsky „Černá“) ho doslova nesnáší. Proč? Zřejmě z podobných důvodů, z jakých se ošívám já, když se o Češích hovoří v souvislosti se Švejkem. Nevím, jestli Věra odcházela z kina, ale přiznám se, že já jsem Švejka nikdy nedočetla. A přestože jsem zmiňovaný film viděla dvanáctkrát (v dobách dospívání působil totiž na mou zjitřenou touhu jako pravý balzám), život mě naučil; a mohu tedy říci, že rozhodně nepatřím k vyznavačům romantizujících představ o všeobecné romské hudebnosti, osudové vášni či příslovečné touze po svobodě. Věru jsem poprvé slyšela zpívat z rádia někdy v roce 1969. Možná to bylo o rok později, ale určitě jsem byla ještě malá holka, a Věra tedy mohla být jen o něco málo větší. Zpívala s cimbálovou muzikou svého tatínka, zatímco já jsem stála u kamen v kuchyni našeho starého bytu v Hradci Králové a dost možná, že pod námi v tmavé přízemní místnosti, jež měla být původně prádelnou, právě dodusala pravá nefalšovaná romská veselice, při jaké bývalo zavdáváno nejedné příčině ke sporům mezi panem Mikulou a mojí maminkou. To ovšem Věra zvaná Kal’i nemohla tušit a klidně si zpívala svým zastřeným a jakoby lehce nachlazeným hlasem dětských kuřáků. A já jsem věděla, že to je ono, že právě tak ochraptěle a dospěle zpívají děcka na Kavčím plácku, a i můj tatínek souhlasně mručel, a protože byl pro mne tou největší muzikantskou autoritou, řekla jsem si, že Věřino jméno si zapamatuju. No, a za nějakých necelých dvacet let jsme seděly s kamarádkou Hanouskovou na romské zábavě v Náchodě a k těm flaškám vína a obloženým mísám s uzeným, které pro nás v obrovských taškách propašovaly starostlivé manželky a matky našich kamarádů, nám sametově temně vyzpěvovala Věra Bílá z Rokycan. Její kapela se ještě nejmenovala Kale, ale moje kapela už se jmenovala Nerez, a tak jsem paní Bílé nabídla účast na Týdnu nočních koncertů v klubu v Pařížské ulici (festival pro naši kapelu šikovně vynalezl Zdeněk Vřešťál) a paní Bílá přijala nabídku s úsměvem a zdvořilou důstojností. Pak prudce zvážněla, podala mi své střevíce (na barvu si nevzpomínám) a se slovy: „Podrž to,“ bosa odplula kamsi na druhý konec sálu, kde tušila kasičku nebo alespoň pokladníka. „Věra šla pro peníze,“ dostalo se mi lakonického vysvětlení od jejího kolegy. Zřejmě se mi nepodařilo skrýt rozpaky z nezvyklé situace; opravdu, cizí botky držívám v ruce málokdy, a taky jsem se trochu bála, jestli se nejedná o nějaký zvláštní obyčej, na nějž nebudu schopna správně zareagovat, a maně se mi vybavilo popíjení šampaňského z dámských střevíčků při petrohradských plesech ve starém dobrém carském Rusku. Věra se naštěstí brzy vrátila, osvobodila mě od křusek a zase jsme si kultivovaně vykaly. No, a za nějakých necelých deset let se Věra Bílá zvaná Kal’i společně se svými milými kolegy z kapely Kale prozpívala přes půlku Evropy až do Ameriky. Už si tykáme, pravda, ale jinak se toho mnoho nezměnilo. Pořád si chodí pro peníze bosa, a když zpívá, slyším prokouřené hlásky dítek z Kavčího plácku a takových, jak známo, jest království nebeské.


Teče voda
Věra Kal’i Bílá

Teče voda městem
je to voda, kde Zdena pláče
Vezmi, Belo, hrníček a naber tu vodu
je to voda, kde Zdena pláče

(Z romštiny převedla Milena Hübschmannová)



Psáno pro Neon 7/2000
Zuzana Navarová
Stránka s článkem: www.martinreiner.cz/public/neon/10.pdf
www.martinreiner.cz/casopis-neon/