Zpěvačka, která se už před dvaceti lety spolu s dalšími třemi spoluhráči ze skupiny Nerez dostala na špičku českého folku, ani v posledních letech neubrala na tempu, kouzlo jejího hlasu s lety spíš zesiluje. Po úspěšném Zeleném albu to vypadá, že co nevidět navlékne na nitku další cédéčko. Tak to aspoň v září tvrdila její internetová stránka. Nová nahrávka je dobrým důvodem k rozhovoru, proto jsem se vydal na koncert do pražské Malostranské besedy, kde Zuzana pravidelně vystupuje se svou skupinou KOA a kde bylo právě Zelené album natočeno.

Je říjen, takže desku už asi máte natočenou...
Už bude brzy hotová, tenhle měsíc se míchá.

Jak se bude jmenovat a co na ní najdeme?
Pravděpodobně se bude jmenovat Barvy všecky a bude obsahovat čtrnáct písniček, z toho jedenáct bude mých a tři od Mária Biháriho – to je náš akordeonista.

Máte podíl na spoustě desek, nejenom vlastních, ale i dalších interpretů – jako autorka nebo producentka. Vzpomínáte na některou z nich s obzvláštním potěšením?
Teď budu asi odpovídat dost podobně jako druzí. Přiznám se, že mě vždycky nejvíc zajímá deska, na které právě pracuji, dokonce je to tak, že deska mě zajímá jenom po tu dobu, kdy vzniká, nahrává se a míchá. Po dokončení už ji příliš neposlouchám a v minulosti se moc nepřebírám.

Takže asi není ani deska, na kterou naopak vzpomínáte nerada?
Může se stát, že se někdy nahrává v časovém stresu, což je nepříjemné, ale naštěstí se mi tohle poslední dobou vyhýbá, všechno vychází dobře a v pohodě. Do práce na deskách, na kterých jsem kdy měla nějaký producentský podíl, jsem se vždycky pouštěla s radostí, měla jsem na nich přímo osobní zájem, interpreti totiž bez výjimky byli moji kamarádi, a jejich muzika se mi hodně líbila.

Zelené album se natáčelo živě právě tady v Malostranské besedě, že?
Ano, to byl záznam jednoho jediného koncertu.

Měla jste s živým nahráváním natolik dobré zkušenosti, že chcete určitě ještě někdy natočit album živě? Anebo natolik špatné zkušenosti, že určitě už nikdy nic živě natáčet nechcete?
Dá-li Bůh, natočím ještě několik desek živě, protože koncert je pro mě mnohem záživnější než práce ve studiu. Těší mě hrát s kapelou, kluky to taky baví, máme se rádi a člověk si na jevišti užívá – asi to zní banálně – radost z hudby (smích). A vztah mezi muzikanty na pódiu a napjatými diváky v hledišti se na desku ve studiu bohužel přenést nedá. Jsou muzikanti – třeba Iván Gutiérrez, s nímž jsme donedávna spolupracovali – kteří raději nahrávají, a jsou muzikanti, kteří by dokonce nejraději jenom nahrávali. Někoho zkrátka pódiové hraní celoživotně nervuje a trémy se nezbaví do smrti. Není to, naštěstí, náš případ, nás živé hraní naopak naplňuje jakýmsi vzájemným blahem.

Proslula jste jako skladatelka a interpretka hudby spíš latinskoamerického stylu, ale letos jsem vás slyšel v Telči zpívat i písničky valčíkového rytmu, skoro bych řekl šansony. Máte k nim nějaký zvláštní vztah?
Celý život jsem záviděla Zdeňkovi Vřešťálovi, s jakou lehkostí skládá jeden valčík za druhým. Několikrát jsem byla odhodlána valčík napsat stůj co stůj, ale pokaždé mi z toho vylezla nějaká bossa-nova. Až konečně teď, dalo by se básnivě říci na samém sklonku podzimu uměleckého života, se mi začalo s valčíkovým rytmem dařit. A to je pro mě veliká úleva.

Jakýsi neznámý posluchač vás po koncertě v Telči označil za vynikající šansoniérku...
To je hezký. No, vynikající šansoniérka – zpívám písničky a baví mě to.

Na InternetFOLKu rádi upozorňujeme na zajímavé mladé skupiny a interprety. Je někdo ze začínajících zpěváků nebo kapel, kdo vás v poslední době zaujal?
Jsem ráda, že se mě na to ptáte! My jsme totiž minulý týden na společném koncertě v Uherském Hradišti slyšeli zpěvačku Marii Duždovou, a ohromně se nám líbila. Maruška je shodou náhod dcera Honzy Duždy, kytaristy skupiny Kale. To je ta slavná kapela z Rokycan, která hraje po světě s Věrou Bílou, Marie sama ale s Věrou neúčinkuje. Zpívá nádherně, a přeju jí, aby se jí poštěstilo zpívat vždycky takhle krásně a aby okolo sebe vždycky měla jenom samé dobré muzikanty.

Poděkování za rozhovor a zálibné pomlasknutí, jak to bylo příjemné posezení, se stalo skoro žurnalistickým klišé. Byl bych ovšem rád, abyste mi věřili, že to v tomto případě myslím naprosto upřímně, a přál bych vám, abyste se mohli se Zuzanou Navarovou osobně setkat. (...)



Psáno pro Internetfolk.cz 30.10.2001
Honza Hučín
Stránka s rozhovorem: http://beta.internetfolk.cz/rozhovory/roz_navarova011030.html
www.ifolk.cz