Cenu české Akademie populární hudby v žánru folk získala za rok 2001 zpěvačka Zuzana Navarová se svou skupinou Koa. Vedle Heleny Vondráčkové a Moniky Načevy byla také nominována jako zpěvačka roku. Sama Zuzana Navarová oceněním, která získala, nepřikládá velkou váhu. Blýštivého ceremoniálu předávání cen se nezůčastnila, raději se skupinou hrála na koncertu v jednom z brněnských klubů. Možná udělala dobře, protože se tak vyhnula trapasu, který Akademie způsobila tím, že její cenu nejprve omylem přiřkla další nominované skupině - Jablkoni. Až po slavnostním vyhlášení přišli organizátoři na to, že cena patří podle výsledků ankety ve skutečnosti Navarové.

Drobná nakrátko ostříhaná tmavovláska Zuzana Navarová se proslavila v osmdesátých letech s folkovou skupinou Nerez. Zuzana vystudovala obor populární zpěv na pražské konzervatoři a pak španělštinu na Karlově univerzitě. španělské a karibské rytmy jí nakonec učarovaly natolik, že opustila Nerez a vydala se na sólovou dráhu. S kytaristou Ivánem Gutiérrezem hrála latinskoamerickou hudbu. V současnosti, poté, co se Iván Gutiérrez odstěhoval do Madridu, vystupuje Zuzana se skupinou Koa. Dosud s ní nahrála tři desky. Poslední z nich nazvaná Barvy všecky vyšla loni u brněnského vydavatelství Indies Records.

Jak jste se dozvěděla o tom, že jste se skupinou Koa získala jednu z žánrových cen Anděl?
Hráli jsme ten večer v Brně a po koncertě nám to řekla naše manažerka. Volali jí z vydavatelství Indies, že při předávání došlo k omylu. Varovala nás, že z toho bude pořádný mumraj. A byl.

Proč jste se nezůčastnila slavnostního předávání cen, i když jste byla nominována hned ve dvou kategoriích?
Měli jsme na ten den naplánovaný koncert. A není nad živé hraní, nad přímý kontakt s diváky.

Jaký máte vlastně vztah k podobným cenám? K hodnocení hudebních výkoný?
Já osobně soutěživý typ nejsem, ale chápu, že pro někoho to může mít velký význam. Je pravda, že i nám s Nerezem kdysi v začátcích pomohla účast na Portě. Možná, že kdybychom tam tehdy nešli, tak bychom se těžce probíjeli po nějakých klubech. Pro někoho to může být kratší cesta.

Získala jste s kapelou cenu v žánru folk, připadá vám to odpovídající, vždyť hrajete spíše latinskoamerickou hudbu?
Co na to říci. Kde začíná a kde končí folk? To není náš problém. Kam si nás zařadili, tam si nás zařadili.

Byla jste nominována na Anděla i v kategorii zpěvačka roku 2001...
Když jsem se v rádiu doslechla, že jsem spolu s paní Vondráčkovou a Monikou Načevou nominována na zpěvačku roku, tak jsem měla pocit, že jsem se dostala do soutěže, kam vůbec nepatřím. Že je to oblast, kde jsem omylem. Vlastně se ani za zpěvačku nepovažuju. Jestli něco jsem, tak jsem písničkářka nebo zpívající autorka, ale kdybych se měla živit jen zpěvem, tak bych zřejmě zemřela hlady.

Pro MF Dnes jste uvedla, že byste tu cenu dala Karlu Plíhalovi, proč?
Karel je přece nejlepší! Navíc je to můj kamarád. I Jablkoni jsou mí kamarádi a taky bych jim tu cenu věnovala. Nejlepší by bylo, kdyby ji Jablkoni nechali a ještě k tomu ji dali Karlu Plíhalovi.

Na vašem novém albu Barvy všecky se objevuje hodně romské muziky a latinskoamerických motivů naopak ubývá. Je to tím, že se ve vaší kapele začíná jako autor více prosazovat romský muzikant Mário Bihári?
Přirozeně. Mně se sice vždycky romština a romská muzika líbila. Ale až teď, když Mário začal sám nosit písničky, se konečně můžu podílet na interpretaci původního romského repertoáru. Je to pro mě vlastně podobný zážitek, jako když jsem mohla s Ivánem Gutiérrezem zpívat původní španělský repertoár. Je to pro mě veliký přínos a baví mě to.

Nemůže se stát, že za pár let budete hrát jen romskou muziku?
V případě, že mi to přestane psát, tak je to docela možné. Jestli mě ovšem Mário neopustí.

Iván Gutiérrez byl ve vaší muzice jako by váš protipól, naplňuje tento pohled i Mário Bihári?
Zřejmě vždycky k sobě budu potřebovat nějaký mužský protipól. Musím říct, že když jsem na koncertě, kde zpívají jenom samí chlapi, tak se nudím, a když jsou tam samé ženské, tak se taky nudím. Mám pocit, že by to ostatní posluchači mohli prožívat podobně a to nechci dopustit. Chlapi a ženské přece nežijí zvlášť. Ten kontrast ženské a mužské barvy hlasu je pěkný. Nechává vyniknout jak tomu klučičímu hezkému i tomu, co je hezké na tom holčičím. Proto to tak vždycky dělám. Nehledě na to, že je ohromné mít oporu na jevišti v nějakém partnerovi, který vás chvílemi vystřídá a vy, přestože jste pořád soustředěný a uvnitř té hudby, si můžete alespoň trošičku vydechnout. S Máriem je to ovšem trochu jiné než s Ivánem Gutiérrezem. Atmosféra v kapele je jiná. Dříve jsme té muzice s Ivánem daleko více dominovali. Nyní jsme daleko více kapelou.

V jednom z rozhovorů jste se zmínila, že jste kdysi uvažovala o tom, že byste žila na Kubě. Čím vás tato země přitahuje? Jezdíváte na Kubu?
Na Kubu už mnohá léta nejezdívám a myslím, že tam dlouho nepojedu. A v podstatě mě to naprosto přestalo přitahovat. Víte, mě tenkrát bylo 22 let a byla jsem vlastně ještě ve vývinu. To je věk, který je nesmírně citlivý na jekékoliv emoční a estetické zážitky. No a Kuba, to je pro mladého člověka velice krásná země s velmi přívětivým podnebím. Je tam teplo a sluníčko, takže pořád máte dobrou náladu. Tenkrát jsem taky ještě pila rum, který tam byl výborný, a kouřila jsem černý tabák. Tam byly samozřejmě výborná cigárka. Chodila jsem na večírky, protože tam jsou neustálé večírky. Tohle všechno na mě zapůsobilo a navíc tam s vámi cloumá to všudypřítomné erotično. Byl to takový formující zážitek. Postupem let ale potřeba erotického napětí vyvětrala, i ta hudba se tím pádem vyvinula jiným směrem. Ta zkušenost karibské hudby mi zůstala a jsem za to opravdu vděčná. Dokázala jsem se ale otevřít i jiným hudbám, které jsou určitě také od Boha a také ohromně nabité. A tak třeba dnes dokážu napsat valčík nebo čardáš a to je pro mě nesmírná úleva.

A rum ani černý tabák vás už také neláká?
Já už piju jenom zelený čaj.



Psáno pro Centrum.cz 21.3.2002
Patrik Novotný
Stránka s rozhovorem: neznámá
www.centrum.cz