Už od začátku osmdesátých let si trvalým vytvářením "intelektuálního dusna" ve skupině Nerez říkala o vizitku znamenité textující zpěvačky. Její soukromá iniciativa nastartovala mimořádný úspěch její kolegyně Věry Bílé v zárodku let devadesátých. Teď, společně s kolumbijským kytaristou Ivánem Gutiérrezem, dala dohromady album Skleněná vrba, které jako by už vyplavalo z plodové vody, kolébající příští století. Pokud by jeho ouverturu vskutku skládala a zpívala ZUZANA NAVAROVÁ (38), dal bych si říct.
Písničky Nerezu si nepouštím, ale znamenal pro mne hodně - patnáct roků života. Společnými silami jsme se se Zdeňkem Vřešťálem a Vítem Sázavským proměnili z puberťáků v dospělé lidi. Naučila jsem se být zodpovědná nejen za sebe, ale i za své kolegy. I když jsem postupem času zjistila, že je to někdy až na obtíž: zažívala jsem úzkosti, které bych normálně zažívat nemusela. Mnoho lidí mi říkávalo, že vypadám přísně a já jsem přísná opravdu byla! Byla jsem náročná na ostatní a říkala si, že na to mám právo, protože dokážu být přísná i sama na sebe. Asi jsem tak mohla někdy lidem lézti na nervy. Při vzpomínkách na Nerez mi ale na mysli většinou vytanou jen veselé večírky, na kterých jsme toho mimo jiné i dost vypili. To byla taky zajímavá zkušenost.
Nás tři svedla dohromady náhoda v dobách, kdy jsme ještě studovali. Já jsem studovala češtinu a španělštinu na filozofické fakultě. Španělština můj život obrátila vzhůru nohama, a to jsem si jako dítě nikdy neuměla představit, že bych se kdy nějakým cizím jazykem mohla domluvit. Ruština ani němčina mi ve škole nikdy nešly. Za volitelný jazyk jsem si na gymplu vybrala francouzštinu - snad kvůli Edith Piafové. Protože jsem však v deváté třídě měla na vysvědčení trojku z matematiky, přeřadila mě třídní profesorka na španělštinu, kam se tehdy nepřihlásil nikdo. Zřejmě v dobré víře, že je to jazyk pro blbé. Nejdřív jsem si začala dopisovat s jednou hodnou španělskou komunistkou, která trpělivě odpovídala na mé španělštinářské pokusy. A tak jsem i přes některá nedorozumění a hispánské ideologické výstřelky španělštinu rychle vstřebávala. Nakonec mě kamarádka s několika dalšími spolukomunisty navštívila v Hradci a bezmála z toho byl průšvih, neboť nebylo obvyklé, aby občan znepřáteleného imperialistického světa vstupoval na gymnazijní půdu.
S rodilými mluvčími jsem se častěji potkávala až na kolejích, to když jsem se dostala na fakultu. S Kubánci a Španěly jsme v kuchyňce vařili fazole nebo špagety a právě tihle kamarádi mne začali seznamovat se svou hudbou.
Lidem se obvykle pod pojmem latinskoamerická muzika vybaví jen karneval v Riu, vlnění boků a takové to vyhřezlé erotično. Mě tahle halasná varianta samby vlastně ruší. Naštěstí je tu taky bosa-nova, tichá a jakoby zahleděná sama do sebe. Ta mi neobyčejně vyhovuje.
Po rozpadu Nerezu začátkem devadesátých let jsem žádné plány neměla, potřebovala jsem si vyčistit hlavu. Byla jsem autorsky vyčerpaná, nic mě nenapadalo, styděla bych se dál žít z podstaty. Po Listopadu jsme se ještě pokusili založit společný podnik, konsorcium, chtěli jsme s muzikou obchodovat, ale já jsem brzy zjistila, že psát písničky a zároveň je prodávat, to nedokážu. Asi bych nebyla špatný obchodník, ale pro samé přemítání o tom, jak ještě vynalézavěji prodávat, mě přestávala napadat hudba.
Na zkoušku jsem se sešla s Ivánem Gutiérrezem, kolumbijským písničkářem a kytaristou. Jakoby z legrace jsme založili kapelu a pak hned i natočili desku. Jmenovala se TRES. Iván tehdy před šesti lety přijel se svou českou přítelkyní, se kterou se potkal ve Spojených státech. Ta se po čase vrátila zpátky do Bostonu a Ivána tu zanechala. Učí na jazykovce. Učitel je už svým založením, ne jako já - pouze kvalifikací.
Teď, když jsme dávali dohromady Skleněnou vrbu, Iván chtěl velkou kapelu. Baví ho písničky proaranžovávat, zatímco mně víc lahodí jednoduchost. Každý máme na své písničky právo veta. Pro mě je písnička jasná, už když ji člověk napíše a drnká si ji na kytaru. Buď v ní něco je, nebo není. Aranžmá je pak takové pentlení okolo. Když je písnička blbá, tak to prostě zamaskovat nelze.
Rituály při psaní už nemám. Dřív to bylo třeba kafíčko nebo víno a cigárko, jenomže vaření a nalejvání kafíček mě natolik zaměstnávaly, že obvykle na psaní nedošlo.
Ted zrovna nepíšu, mám napsáno, nahráno a odpracováno. Práce na desce bývá bohužel i stresující, ať si to zakazujete, nebo ne. Naše dotočná spočívala v tom, že jsme si s Ivánem dali pusu.
Obvykle se mě ptají, co znamená "d. T." za mým jménem na přebalu desky. Je to zkratka příjmení po mém manželovi - španělském Kubánci. Zkratku používám proto, že jde o informaci určenou hlavně mně. Uklidňuje mě.
Přátelé jsou mimo jiné od toho, abych se jim svěřila, když tu potřebu mám. Z folkové komunity jsem vždycky měla ráda Karla Plíhala, citlivého, zranitelného a třeskutě talentovaného. Mám moc ráda Báru Hrzánovou (v duu jsme měly to potěšení představit se nedávno na Kloboučku), Dášu Voňkovou, Marthu a Tenu Elefteriadu, Hanku UIrychovou, která mi po pánech šoférech autobusem občas pošle vynikající víno, a samozřejmě i Věru Bílou.
Věrou jsem splatila svůj dluh vůči romské muzice, ke které mám vztah od dětství. V Hradci bydlely v našem těsném sousedství tak zvané sociální případy a romské rodiny. S romskými dětmi jsem měla blbé i dobré zkušenosti. Takové to "naval padesátník, nebo dostaneš do huby" mi mnohonásobně vynahradila spolužačka Romka, když se mě velmi zásadně zastala na zábavě ve chvíli, když mě obtěžoval obávaný místní ožrala. Nemusela se do toho míchat, vždyť šla jenom okolo, a ona ho přece ode mě odstrčila. Děkuju, Dano!
Věru jsem poprvé slyšela ve čtrnácti, měla vykouřený hlas, zpívala s tátou u cimbálu odmalička. Tehdy na té romské zábavě, kam nás pozvali náchodští Romové, nám všichni dávali najevo, že jsou rádi, že tam jsme. To bylo podstatné, i Věra mi od začátku věřila. Aspoň se mi to tak jevilo.
Štve mě, když někdo říká, že je takových zpěvaček mezi Romy plno. Omyl, Věra je jedinečná. Je to folklorní zjevení. Nikdo se po Listopadu k vydání alba kapely Kale neměl, tak jsem jim k desce pomohla. Vlastně ani nemám ambice producenta, jenom jsem chtěla mít cédéčko Věry Bílé a Kale doma.
Nedělám nic jiného než muziku a uživím se, přestože nás rádia téměř nehrají. Snad pro nezávislost firmy, která desku vydala. Ale to je jedno. Já nic nečekám a čekat nechci, nehodlám být zklamaná. Člověk pořád zdolává složité úkoly a když vyleze na kopec, stejně není spokojený. Vidí jenom další vrchol. Já už jsem si ego ukájet přestala a jsem konečně šťastná.
Hodně lidí v takzvané populární hudbě stále čeká, že až nahraje tuhle desku nebo zahraje ten příští skvělý koncert, něco se stane. Ono se nestane nic. Můžou být na sebe pyšní, ale pýcha z nich šťastné lidi neudělá. A tak začnou být frustrovaní, ostražití, vyčerpaní.
A já už se nechci štvát do vyčerpání, regenerace trvá příliš dlouho, a tak raději cvičím tai chi. Je to senzační, cvičím za barákem na trávníku. Tai chi má zdravotní účinky asi jako jóga, ale není fyzicky tak náročné. Zkoušela jsem i meditaci, celý rok každý den, velmi pracně, ale nepřinášela mi takové uvolnění jako tai chi. Asi nejsem pro meditaci dost zralá, nepochybně mě čeká ještě velký kus cesty.
Silnou vůli ale mám - přestala jsem kouřit a pít. Pyšná pro to ale na sebe nejsem, vždyť jsem jenom udělala něco pro své zdraví. Na novou desku taky nejsem pyšná, úplně se stydím, když mi to říkáte. Pochvaly už neprožívám. Mám radost, když máte radost.
Vždycky jsem byla noční můra, teď chci fungovat ve dne. Tím, že nechodím do hospody, už pro mne nemá noční život takové kouzlo. Vždycky jsem psala v noci a vrchol tvůrčího snažení přicházíval tak kolem čtvrté ráno. A vidíte, teď si uvědomuju, že všechny písničky na Skleněnou vrbu jsem napsala ...po obědě.


Reflex, s.38 8.7. 1999
Milan Tesař
www.reflex.cz