Jak myslíte, že označí kapela svoje vystoupení, když by na jednu stranu správně mělo jít o premiéru, ale na druhou stranu se veřejně vystupuje již posedmé, a tudíž nelze slovo „premiéra“ použít ani omylem? No přece „slavnostnější zahájení našeho hraní“! Přesně tento termín použila Zuzana Navarová k označení koncertu své skupiny Tres dne 1. února 1995 v Branickém divadle v Praze. Vcelku zaplněný interiér divadla svátečnost přímo vyzařoval: ve foyeru se procházeli Milan Svoboda, Dáša Voňková, Vít Sázavský, Jana Paulová a další celebrity, na pódiu stála připravená harfa členky orchestru Národního divadla Ivany Žižkové, která v několika písničkách skupiny Tres hostovala a pod pódiem se krčila řada fotografů číhajících na zvěčnění významných okamžiků.
První půlka večera patřila postupně písničkářkám Radůze a Pavle Milcové. Hodinka s jejich muzikou mě postavila před otázku, kolik bych u nás našel stejně mladých písničkářů v mužském provedení, kteří by byli obdobně zajímaví. Laťka byla postavena dost vysoko. Radůza se blýskla bluesovým projevem a nežensky kvalitní kytarou, Pavla Milcová předvedla zejména v četných skladbách zpívaných a capella, že má nádherně ohebný a zajímavý hlas. Většina jejího repertoáru byla v angličtině, ale početným zástupcům pražské americké komunity v publiku to samozřejmě nevadilo. My ostatní jsme poslouchali srdcem, jak nás interpretka vybídla.
V druhé půli večera se nám pak tento přístup hodil, protože úředním jazykem se stala španělština, případně ve dvou skladbách portugalština a v jedné dokonce italština. Nastoupila skupina Tres (španělsky tři) a nad jejím výkonem jsem rychle zapomněl otázku, kterou jsem chtěl Zuzaně položit, a totiž jestli jí název kapely nebude omezovat až zatouží po bohatém doprovodu. Bylo mi jasné, že nezatouží, že je to přesně ono. Iván Gutiérrez stylově doprovází na španělku, Karel Cába hraje na kytaru podle vzhledu basovou, leč podle užití převážně sólovou, s mnoha melodickými vyhrávkami a Zuzana Navarová se přidává čas od času s nejrůznějšími rytmickými nástroji, např. prstýnky hranými pivními lahvemi. A ovšem zpívá, ale pozor, to může být pro mnohé překvapení: zdaleka ne jen ona. Zpívají všichni tři členové kapely, častá jsou dueta s Gutiérrezem nebo sóla tohoto hlavního autora skupiny Tres. Ale největší atrakcí večera samozřejmě zpěv Navarové byl. V jejím hlasovém projevu převažoval konejšivý rejstřík a ve srovnání s jejími mladšími kolegyněmi z první půlky koncertu udeřilo do uší, že Navarová se nemusí předvádět, což je skvělé. Ovšem abych byl spravedlivý, nutno podotknout, že zřejmě je tato výsada (nejen?) v muzice vyhrazena těm, kteří už na vrchol vystoupali.
O celkovém dojmu z koncertu bych vám samozřejmě velice rád nadšenými a vzletnými slovy sdělil, jaká je v té muzice skryta radost, síla prožitku, pohoda a uvolnění. Ale chápu, že ti z vás, kteří nejsou skalními příznivci všech těch samb a bossa nov, o kterých se Navarová zmiňuje v přiloženém rozhovoru, pokrčí nad mým nadšením rameny. Proč bychom měli poslouchat latinu, když fandíme... (doplňte sami)? Chápu vás, chápu, ale zkuste to jednou. Udělat si pohodlí, zavřít oči, otevřít nejen uši, ale všechny póry těla a vnímat, jak jimi ta nádherně pohodová muzika proudí dovnitř, rozeznívá nám struny uložené hluboko v podvědomí a vymývá nám z nitra všechny smutky a stressy. Zkuste to!