Vody naší populární hudby jsou dost stojaté a málokomu se podaří je skutečně rozvířit. A když, je k tomu potřeba bombastických prohlášení, tvrzení typu „teď to udělám všechno jinak“ apod. Aby způsobila dokonalý poprask v hudebních kuloárech skupina, která se chová úplně nenápadně a nikoho rozhodně nechce ohromovat, snad jen pobavit a dát mu kus pohody, to už u nás určitě dlouho nikdo nezažil. Přesto ale existuje, říká si Nerez a všechna tahle kritéria splňuje na podtrženou jedničku. Tvoří ji pět pražských vysokoškoláků (absolventů i právě absolvujících), čtyři kluci a jedna holka. Inventář skupiny sestává ze dvou akustických kytar, kontrabasu, perkusí, metalofonu a tří hlasů.
Krátce poté, co Nerez vstoupil na naši hudební scénu, dal o sobě náležitě vědět. Vítězství v Portě a Vokalíze 1982 bylo určitě efektním vstupem. Když si ale kapela to samé zopakovala i v roce následujícím, začalo být jasné, že Nerez hudba není jen chvilkovým rozmarem party lidí při trávení volného času, ale daleko spíš skutečnou hodnotou, která naší hudbě přináší mnoho nového. Co ale vlastně Nerez hraje? Protože to sám neumím přesně říct, zašel jsem se na to zeptat členky skupiny Zuzany Navarové, která se kromě zpěvu, skládání, psaní textů a hry na fůru nástrojů ohromně vyzná také ve španělštině, literatuře a nevím v čem ještě, takže bylo rozhodně o čem si povídat.

Zuzano, co vlastně hrajete? Jak tomu říkáte?
Jo, to máš těžký… Hrajeme prostě písničky. Pravda je, že s naším řazením do škatulek jsou od začátku problémy a potíže. Na Portě nám říkali, že je to nějak divný, že to není vůbec country, na Vokalíze zase, že to není žádnej jazz ani blues a tak. Když jsme jeli na Moravské folkové léto, zdálo se všem, že to není ani folk. A všichni měli pravdu.

Většina lidí si vás ale spojuje přece jenom se slovem folk.
To je tím, že hrajeme na akustické nástroje. Když někdo vidí španělku, je to pro něho zkrátka country nebo folk.

Čím se od folku odlišujete?
Tím, že ve folku hrajou hlavní roli texty. My máme na texty sice hodně přísná kritéria, v žádném případě je nepodceňujeme, ale jde nám taky o aranžmá, prostě o muziku.

Zajímalo by mě, co posloucháš. To snad něco napoví.
Já, ale vlastně i všichni v kapele posloucháme nejraději Police a Genesis.

???
Je to prostě bezvadná muzika a snad nezáleží na tom, že my hrajeme akusticky.

Je fakt, že ve vašich písničkách je hodně ze současného hudebního jazyka, na který jsme zvyklí spíš u elektrifikovaných skupin. Kdo u vás všechno dělá?
Skládám já nebo Sázavský s Vřešťálem. Aranžuje většinou Sázavský.

Ještě jsme nemluvili o vašich textech. Kdo je píše?
Platí obvykle pravidlo, že ten, co napsal muziku, si napíše také text.

Kluci a ty představujete dost odlišné muzikantské typy. Jak se snášíte?
No, hádáme se v jenom kuse a o všem, ale konec konců je to všechno prima. Některé písničky jsme napsali dokonce společně.

Zapomněl jsem se tě zeptat, jak jste přišli na název své skupiny?
Chtěli jsme hlavně dvě věci. Aby to bylo české slovo a aby se to dobře vyslovovalo. Napadla nás spousta pitomostí, až jsme už začali doslova listovat ve slovnících. Potom kluky, nevzpomínám si už koho, něco napadlo v tramvaji. Byla to dvě slova. Jedno z nich bylo lepší a to bylo to Nerez. Tak jsme si ho ponechali do dneška.

Po soutěžích sbíráte jeden vavřín za druhým, na koncertech máte nabito, a tak se vtírá otázka, jak o vás pečují masmédia?
Něco jsme natočili v hradeckém rozhlase, co nevidět nám vyjde první singl. Legrace je, že vyjde v supraphonské edici Dostavník, která je zaměřená na country. Takže bude v obalu s kovbojským výjevem a na tom bude mravenčími písmeny napsáno Nerez. To je pro nás při tom, co hrajeme, paradoxní. Další gramofonová spolupráce je zatím v neznámu.

Slyšel jsem nahrávky, které jsi mi pouštěla, ale řekni mi o textech trochu víc.
Jsou založeny na pocitech. Často těch nejprostších a nejjednodušších. Zpíváme jenom o tom, co jsme sami prožili. Pocit z něčeho je vůbec tím základním, na čem stavíme. Nehoníme se za žádnou velkou filozofií ani velkými pravdami. Samozřejmě se snažím psát hlavně o těch pocitech, o kterých si myslím, že je pociťuje někdo jiný kromě mne samé…
Je fajn zpívat třeba o tom, jaké to je, když jsem zmoklá.

Co by si měli vaši posluchači z koncertu odnášet?
Určitou náladu a vnitřní pohodu. Je bezva pocit, když na koncert přijdou lidé po celém dnu utahaní a naše hudba je odreaguje a pomůže jim. Je to něco jako psychoterapie. Posluchačů je pořád dost, spíš čím dál víc, a tak bychom v tomhle duchu chtěli pokračovat. V tom je asi hlavní smysl našeho hraní. A když jednou něco nevyjde, nic se nestalo, neshořela přece stodola, jede se dál.

Děkuji za rozhovor.

Když jsem si po odchodu všechno znovu probíral v hlavě, měl jsem pocit, že kdyby tahle skupina jen o kousek slevila, trochu se učesala, mohl by z ní být šlágr. Na druhé straně jsem si ale vůbec nebyl jist tím, že by jí zrovna o tohle šlo. A bude jen dobře, když jí o to dlouho nepůjde.


Psáno pro časopis Melodie 5/1984
Vladimír Kočandrle
Stránka s rozhovorem: není