Ačkoli neodučila ani hodinu, už přísnou vizáží je vystudovaná pedagožka. Zuzana Navarová klame tělem: když si stoupne na pódium, změní se - aniž by ztratila výraz hráče pokeru - v příval emocí.

Tak tomu bylo v době legendárního Nerezu, později při spolupráci s Ivánem Guttiérrézem, anebo v současnosti se skupinou Koa, s níž se stala držitelkou loňského českého Anděla za album Barvy všecky. Ten fakt ovšem přijala opět po "učitelsku": nechal ji klidnou. Koneckonců, i kdyby ten večer nehrála na druhém konci republiky, na ceremoniál by prý snad ani nešla. Ne z neúcty - jen proto, že ocenění a prestiž pro ni nejsou na prvním místě.

Přiznám se, že mne vaše koncerty dojímají. Je to neobvyklé?
Není to špatně, spíš jde o přiměřeně obvyklý průběh. Mé kamarádky i mí kamarádi si sem tam "breknou" taky. Ale je to v pořádku, je to zdravý, určitě si tím uděláte dobře.

Taky si sem tam uděláte dobře?
Jistě, zejména jsou-li v televizi zvířátka. Teď, když dávali Vydrýska, dělalo to se mnou mocné věci. Musela jsem se držet, abych se nerozeštkala.

Je fakt, že vaše texty jsou plné koček. Co vás na zvířatech tak inspiruje a dojímá?
Musím říct, že i když jsem bývala téměř výlučnou milovnicí koček, dneska už netrpím podobnými přímými preferencemi: naučila jsem se vycházet i se psy, a to proto, že jsem pochopila, že právě to, co se líbí kočkám, psi nesnášej a naopak. Ale obecně mne na zvířatech dojímá něha, oduševnělost a pochopitelně nekonečná roztomilost.

Je pro vás dojemná i nějaká muzika, básnička?
Určitě, rozhodně by se mi něco takového mohlo stát, i když mě teď nenapadá, co mě rozplakalo naposledy. Vlastně jo, naposledy jsme brečeli v kině při Harrym Potterovi. Děti se celou dobu báječně bavily, ale my jsme dík jedinému dojemnému okamžiku odcházeli s červenými nosy.

Když se ještě přidržím chvíli vašich textů, mám dojem, že jsou léty stále jednodušší a čím dál víc "na kost". Stárnete tak?
Jasně, ono to s tím souvisí, ale asi bych to pojmenovala ještě přesněji, protože člověk může vesele stárnout a přitom uvnitř pořád zůstávat nezkušeným blbcem. Mám pocit, že jsem už nějakých zkušeností léty nabyla a že jsem možná už doopravdy dospěla. Když to mám nějak upřesnit vzhledem k textům, znamená to, že už se nevypovídávám z problémů, ale snažím se písničkami udělat lidem radost, když už si mne přijdou poslechnout. Trošku jakoby hledám v textech nápovědu, co si člověk může s duší, dá-li bůh, počít. A vlastně tím pádem už ani nepíšu erotické písničky, protože jsem konečně do hloubky pochopila, že "překvapivě" neexistuje jenom erotická láska, ale i mnohem hlubší, významnější a důležitější milostný cit.

Jste tedy smířená žena...
Jsem smířenej člověk. Prostě si myslím, že by tu mou usmířenost mohl prožít i jakýkoli chlap nebo kamarád. Kluk asi ne, protože mládí před usmířením prchá. Ale každopádně jde o vyrovnanost, která nesouvisí s pohlavím.

Ale ty texty jsou velmi ženské...
... ono by taky bylo asi divný, kdybych psala texty klučičí, když jsem se zkrátka narodila v tomhle těle a s tím už ani já, ani posluchači nic nenadělají.

Tak jinak: ve vašich textech nejsou žádná feministicky útočná zvolání.
Taky nejsem naštvaná. Ale termínu feminismus bych se zastala, protože jej nepovažuji ani za nadávku, natož za sprosté slovo. Čas od času se mi stává, že jsem svědkem nějaké reakce, kdy se někdo ptá na třetí osobu, jestli náhodou nemá trošku feministické názory - a druhá strana spěšně odpoví "jéžiš, to ne, ona je přece normální ženská!". Je to asi na jinou debatu, ale termínu feminismus se zastávám, protože podle mého neznamená kopat chlapa okovanou botou do brňavky.

Co tedy podle vás znamená?
Přiznám se, že neznám hlubší historické kořeny feminismu, ale jak ho chápu, je to úžasná možnost pro obě pohlaví, aby se osvobodila. Nechci to bagatelizovat na nějakých příkladech, čili to u toho vyjádření nechme - prostě je to možnost, jak být svobodný. Myslím, že nedůvěra k onomu termínu u nás pramení z nedostatečného přísunu nezkreslených informací. Lidé znají možná jen nějaké extrémní historky. Vezměme v úvahu, že každé hnutí má své extrémisty a samozřejmě, že se něco takového taky děje, ale to neznamená, že celý tenhle "nápad" je špatný.

O své vlastní svobodě mluvíte v posledních letech velmi často.
Uvědomila jsem si, že to je nejdůležitější podmínka k tomu, aby člověk mohl splnit svůj životní úkol. Ten pravý úkol, kvůli kterému se narodil.

Jak ho pozná?
Myslím, že když už je to fakt ono, tak to člověk pozná. Prostě mu to dojde. Akorát že ty úkoly mnohdy nebývají společensky příliš atraktivní.

I Zuzana Navarová měla období svých tápání?
Protápala jsem téměř pětatřicet let svého života. No, možná to trochu přeháním, možná to bylo míň... prostě jsem zjistila, že se pletu, když trvám na způsobu života, který se ukázal jako mylný. Jako spousta jiných lidí v mé branži jsem se šíleně honila za společenskou prestiží, a i když jsem nikdy neměla zvlášť vyvinutý vztah k penězům, vlastně jsem se honila i za nimi. A za úspěchem. Byla jsem zkrátka ješitná, byla jsem ctižádostivá.
I když v našich podmínkách je třeba právě ctižádost vysvětlována jako kladná vlastnost, já ji po svých zkušenostech za takovou nepovažuji, protože může vést člověka do naprosté záhuby. Stejně jako všechny ostatní vlastnosti, které jsem tu vyjmenovala, ji považuji za šílenou, nepříjemnou a velmi nezdravou brzdu ve vývoji člověka... ještě taky chtivost, která s tím vším souvisí. Naštěstí se už ničím takovým dneska brzdit nenechám.

Asi pro vás to zjištění nebylo úplně jednoduché?
To není nikdy jednoduché, protože člověk má naučené zlozvyky ve způsobu myšlení a dá to obrovskou práci upřímně se v pravou chvíli nachytat, že už se vám zase chce udělat "tamto". Ale postupně to lze odbourávat, tvořit si nové návyky a vlastně být v pohodě.

Můžete být pyšná. Ale to by byla právě chyba?
To je právě ono. Pyšná nejsem.

Váš nový začátek se plus mínus kryje se zastavením činnosti Nerezu. Je tam souvislost?
To ne, i když je pravda, že když jsme hráli s Nerezem, byly moje všechny špatné vlastnosti v plném rozkvětu. Ale to nebyla chyba kapely, byla to moje blbost, že jsem tak paličatě trvala na určitých stereotypech, které mi nedělaly dobře: snaha uspět, vydělat peníze, být všemi oblíbená.

Hodně jste mezi sebou v Nerezu soupeřili?
Byl to velkej závod a trval vlastně celou dobu spolupráce. Šlo o dostihy, které pro mne ale neskončily tím, že Nerez zastavil činnost a já začala dělat něco jiného. Klusala jsem ještě nějakou dobu, než jsem pochopila, že to takhle nemůžu dělat dál, že mě to ničí.

Koa už není dostih?
My se máme rádi jako kamarádi. Jako lidi k sobě vyloženě tíhneme a už to naší muzice a práci na ní dává určitý směr. Dál bych naše setkání mohla popsat jako spolupráci svobodných lidí, to znamená, že všichni členové kapely můžou navrhnout jakékoli řešení, co by se dalo v jejím rámci udělat, ať už obecně nějaká písnička, anebo jak ji pojmout. Všichni uvnitř skupiny Koa máme naprosto svobodné a rovnocenné právo a jenom se snažíme společně vybrat to řešení, které je pro písničku nejpříznivější. Nejde o to, jestli mám pravdu já, anebo někdo jiný. Je to pěkný pocit a veliké štěstí.

Vnímáte, že hudba skupiny Koa, když si ji rozložím na jednotlivé nástroje, je velmi sporá?
Čím je člověk starší, tím hraje míň not - to by potvrdil každý muzikant. My jsme si sice neřekli žádné pravidlo, podle kterého budeme písničky aranžovat, ale sama za sebe jsem vždycky potěšená, když je řešení co nejjednodušší, protože v jednoduchosti je síla, jak známo...

Další silou skupiny je schopnost zacházet s různými etnickými vlivy. Je to skupinová láska?
Netroufám si za kluky vyprávět, ale určitě ke všemu, co jsme vyzkoušeli a do čeho jsme se trochu namočili, jsme měli vřelý vztah. Vůbec to není cílené - nesedíme všichni doma a neposloucháme hodiny a hodiny etnickou muziku. Spíš jsou to jen takové nápady, motivy, co nám přijdou blízké, co by mohlo být veselé, co by nám mohlo udělat radost.

...radost, která vám obohacuje hudební slovník?
Pochopitelně mi to přináší velmi radostné pocity, můžu se díky tomu sblížit s národem, nepochybně se přiblížit jeho mentalitě. Samozřejmě bych to do žádného vědeckého časopisu nenapsala, ale já je tam cítím - v jazyce, v hudbě vidím každé dané etnikum, a je to pro mne velmi vzrušující zážitek.

Jaké jsou to pocity?
Všichni jsou mi velmi příjemní, ať už jde o latinskoamerickou, arabskou oblast, anebo třeba o Romy. Samozřejmě ale neděláme etnickou muziku, nesnažíme se ani o její nápodobu, takže, pokud si do písniček nějaký takový hudební prvek zakomponujeme, pak je to asi z chuti být jejich "etnického" prožitku účasten. Zkrátka, taky si to trošičku užít...

A odkud se vaše inspirace bere, když etnickou hudbu neposloucháte?
My už to máme naposlouchaný. Když budu mluvit za sebe, tak to, čemu se dneska říká etnická hudba, mě zajímalo vždycky. Za mého mládí se to sice jmenovalo folklór, nikdo to neposlouchal a já jsem byla taková ta divná, kterou to bavilo. Všechny tyhle dneska šíleně módní folklóry už mám prostě dávno vstřebané. Navíc Mário je Rom, takže má přirozeně naposlouchané romské písničky, Franta Raba od raného muzikantského mládí hrává v různých kapelách i s Romy, takže má taky svoji zkušenost s jejich hudebním cítěním, Omar je svými kořeny částečně v Turecku a Camillo má tatínka Peruánce. Naše muzika nemohla dopadnout jinak.

Přesto jste považovaná za muzikanta, který neustále hledá něco nového. Objevila jste teď pro sebe něco nového?
Takhle to vůbec nevnímám a neprožívám. Můj poslední zážitek se týká naší písničky A Deus: lidi se mne pořád ptali, jestli je A Deus zpívaná jidiš, až jsem nevydržela a takovou písničku napsala. Tak to je moje poslední taková exkurze. A taky jsem napsala country písničku.

A nějaká nová Věra Bílá, Radůza, Pavla Milcová?
Přiznám se, že se poslední dobou špatně orientuju, protože mladou i starou muziku vlastně neposlouchám. Teď tak spíš rozhlas a stanici Vltava, protože si neustále doplňuju vzdělání ve vážné hudbě, kterou jsem celý život nějak opomíjela. Ne že bych se stala nějakou vášnivou fanynkou a posluchačkou, ale právě to mě teď baví a těší mne, že jsem zase o kousek "vzdělanější". Jinak, když o tom tak přemýšlím, jsou pro mne nejvýraznějším objevem kluci v kapele.

Chystáte spolu novou desku?
Spíš se k ní blížíme jen tak po malých krůčcích. Už máme hodně písniček, ale ne zas tolik, abychom mohli jít příští týden do studia. Ale nikdo nás nehoní. Jsme svobodní lidé.

Mluvíte o sobě jako o svobodném, smířeném člověku. Co ale vaše společenské aktivity v Intergramu, ROI, nadaci Život umělce, koncert pro Čečnu?
Přiznám se, že se z těch funkcí snažím postupně vycouvat. To, že jsme hráli pro Čečnu, je jen proto, že mi to přišlo smysluplný. Pořád ještě dělám předsedkyni nadace Život umělce, ale jinak svá místa postupně dobrovolně přenechávám lidem, kteří se v oboru pohybujou šikovněji než já. A pokud se ptáte, co mě vedlo k tomu předsednictví, tak jen fakt, že mě zvolili. Připadalo mi důležité, že něco takového vzniká, a připadala mi důležitá i moje podpora, protože při takové práci je někdy docela těžké najít lidi, kteří nejsou liknaví a svědomitě se snaží, aby daná snaha a činnost někam vedla. Naše nadace vznikla před deseti lety a mimo jiné každoročně uděluje čtyřiceti vybraným umělcům-seniorům cenu, jejíž součástí je i finanční obnos. Jde o lidi, kteří byli kdysi slavní a dneska si už na ně nikdo ani nevzpomene. My se jim to snažíme aspoň trošku osladit. Ale to říkám jen pro ilustraci, nadace toho dělá mnohem, mnohem víc.

V námluvách s Romskou občanskou iniciativou šlo také o podporu - v době, kdy byla romská otázka ještě dost opomíjená. Vy jste zastánkyní slabších a utiskovaných?
Já chodila do skauta, asi mně to zůstalo!

A jak se to teď projevuje?
Vlastně už nijak. Dneska už věcem nechávám volnej průběh, už tak strašně "nebejčim", netlačím moc na pilu, protože jsem taky léty přišla na to, že si každý musí pomoci sám. A okolí mu jen může vytvořit lepší podmínky, aby tu pomoc sám sobě zvládnul, to je totiž jediný a nejzdravější způsob. Každý si musí tu svou zkušenost prožít a odžít sám, jinak nikam nedojde a bude pořád na stejném místě.

Kam jdete vy?
I tomu nechávám volný průběh, ani u sebe netlačím na pilu. A těším se, co potkám. Jsem šťastná.



Psáno pro Hospodářské noviny 7.2.2003
Markéta Brchelová-Turková
Stránka s rozhovorem: www.ihned.cz/3-12297340-Zuzana+Navarov%E1-000000_d-85
www.ihned.cz