Drobnou černovlásku Zuzanu Navarovou si řada lidí pamatuje z kapely Nerez. Dnes ovšem tato interpretka hraje především latinskoamerickou muziku a do minulosti se nerada ohlíží.

Přestože latinskoamerická hudba asi není mezi středoevropany příliš známá, je ve vašem podání oblíbená. Přizpůsobujete své skladby českému posluchači?
Tuto hudbu jsem měla vždycky ráda a byla jsem proto vděčná osudu, že jsem se potkala s kolumbijským hudebníkem a kytaristou Ivanem Gutiérrezem. Společně jsme pak s přestávkami hráli asi šest let a nevím, kdo se komu víc přizpůsoboval. Nic jsme neplánovali, prostě jsme hráli, jak to šlo nejlíp. Vědomě jsme se uchu českého posluchače nepřizpůsobovali. Zdálo se nám, že ta hudba je pro něj stravitelná a líbí se mu. I proto, že když je píseň do tance, tak je každému člověku blízká. Máme asi někde v podvědomí zakódováno vnímat dříve rytmus než melodii.

Pro mnoho z nás ale Latinská Amerika znamená jen sambu... ! To ovšem není vůbec špatná představa.. . ? Ale lidová hudba těch oblastí je mnohem bohatší. Chcete ještě něco z "latiny" popularizovat v tuzemsku?
Kdysi jsem si dala předsevzetí, že budu spokojená, až se v Čechách samba a bosanova dostane do módy. Což se, zdá se mi, nyní naplňuje. Takže mohu s klidným svědomím začít hrát čardáše. A ty už vlastně hrajeme...

Budete ještě někdy spolupracovat s Ivanem Gutiérrezem?
Možná že se ještě někdy v budoucím životě na pódiu setkáme. Teď ovšem nic nechystáme. Zůstali jsme přáteli, ale Ivan se minulý rok odstěhoval do Madridu, kde začíná nový život.

Produkovala jste i desky romské zpěvačky Věry Bílé. Proč?
Věra je pro mne prototypem romské zpěvačky v Česku. Proto jsem si ji kdysi vybrala. Připadala mi charakteristická v hlasovém i fyzickém projevu. Přesně tak vypadaly romské maminky na Starém městě v Hradci Králové, kde jsem vyrůstala. Bylo mi to blízké.

Chystáte s Věrou Bílou nějakou další nahrávku?
Věra se se svou kapelou Kale dostala na cestě šoubyznysem hodně daleko. A zaplať pánbůh. Přesně tak si to přáli. Kráčí ale po zcela jiných cestách než já, jezdí do Spojených států, mají smlouvu s nadnárodní gramofonovou firmou a tak asi dostanou nějakého protřelého, západního producenta. Není mi to líto. Naopak jsem ráda. Povedlo se, co chtěli: být slavní. A taky jsou slavní!

Pro sebe jste si neplánovála podobnou cestu za slávou?
Ne. Určitě ne. Vážím si svého zdraví. Věra asi zase až tak ne.

Složila jste také hudbu ke dvěmá animovaným filmům Michaely Pavlátové. Bylo těžké přizpůsobovat se praním režisérky?
S režisérkou Pavlátovou jsem se seznámila už hodně dávno v jedné kavárně. Bylo to v době, kdy jsem se hodně jako mladá intelektuálka povalovala po kavárnách a někdo u stolu nás seznámil. Byl tam se mnou i Vítek Sázavský a jen tak z legrace jsme říkali: "To až budeš dělat nějaký film, řekneš si nám o hudbu?" A ona odpověděla "Víte, já teď zrovna dělám film Křížovka." Hned jsme si plácli a při práci si oboustranně vyhovovali. Takže když Michaela chystala další film "Řeči, řeči, řeči", což je ten slavnější, nominovaný i na Oscara, obrátila se na nás znova. Na filmování vzpomínám docela ráda, už jen proto, že na nahrávce vlastnoručně hraji na klávesy. To jsem pak už nikdy v životě nezopakovala. Předstírali jsme totiž, že jsme barový šraml, takže i na takové úrovni jsme hráli. Vít tam "dojil" nějakou tesknou melodii na housle. Bylo kolem docela dost legrace....

Na filmování se ptám i proto, že režisérka Pavlátová je údajně perfekcionalistka. Vyhovovali jste si i v tomto směru?
Naštěstí jsem spolupracovala s Vítkem Sázavským, který je velký puntičkář. Takže i proto jsme Michaele vyhovovali. Já sama jsem ležérnější. Jde mi víc o to, aby v nahrávce byla spíš správná nálada než správné noty. Občas si tak prominu i nějakou neintonaci.

Vystudovala jste španělštinu, zpíváte i španělsky. Byly by podle vás překlady španělsky psané literatury zajímavé i pro české čtenáře?
Určitě. V literámím světě mají důležité místo hispanoameričtí novelisté. Zejména povídka v Latinské Americe a v posledních desetiletích i ve Španělsku se dostala na hodně vysokou úroveň. A je taky dost věcí, které by stály za přeložení. Myslím, že k tomu časem dojde. Jiná záležitost jsou básně, které se překládají hůř. Kdyby se třeba někdo chtěl dopátrat, co chtěl svým dílem říct Federico García Lorca, nezbyde mu nic jiného než se španělsky naučit. Jeho poezii se do dneška nepodařilo nikomu uspokojivě přeložit.



Psáno pro Olomoucký den 27.3.2001
Jitka Motková
Stránka s rozhovorem: není