Je legendou českého písničkářství. V roce 1980 se už jako zkušená královéhradecká folkařka přidala k Vítu Sázavskému a Zdeňku Vřešťálovi a jako Nerez se stali jedním z nejslavnějších folkových domácích souborů 80. let. Jejich písně zněly u táboráků i v klubech po celé zemi. Přesto se Zuzana Navarová v polovině devadesátých let vydala na vlastní dráhu. Příznivci krčili rameny - se svým spoluhráčem Ivánem Gutierézem začala zpívat ve španělštině.
Dnes už druhým rokem vede Zuzana Navarová soubor Koa. Jeho písně jsou ovšem z větší části už opět v češtině. Přesto tak širokou multietnickou hudební paletu jen tak na domácí hudební scéně nepotkáte. Za první album Barvy všecky pak získala Zuzana Navarová a skupina Koa v březnu letošního roku cenu Akademie populární hudby Anděl.

Léto má pro písničkáře své kouzlo. Je pro ně obdobím skutečných žní, i když pouze hudebních. Jeden festival za druhým. Patříte k těm, kteří milují jejich atmosféru tak, že skoro žádnou podobnou akci nevynechají?
Nějaké ty letní festivaly letos skutečně objedeme. Ale přiznám se, že poslední roky mám daleko raději ty menší sály. Tak pro sto až dvě stě lidí, to je ideální. A zdaleka nejlepší je, když můžu lidem vidět přímo do tváře.

Máte-li svá stálá a oblíbená místa, máte určitě i své stálé diváky. Nedávno mi například vyprávěla anglická písničkářka Heather Nova, že se právě na ty věrné tváře nejvíc těší.
Pár lidí, kteří chodí na naše koncerty, od vidění samozřejmě znám, občas se objeví i děti dávných fanoušků.

Těch dvě stě lidí přijde jen na vás. Komunikovat s lidmi, kteří vědí, proč na váš koncert přišli, je určitě příjemné.
To ano, takové hraní je pro nás naprostá nádhera. A myslím, že tomu, co říkám, rozumějí i ti, které život nakonec dohnal až ke koncertování ve velkých sportovních halách. Mezi hraním v malém sále a na festivalu je rozdíl i vzhledem k výběru repertoáru. V komornějším prostoru můžete hrát i mnohem tišší věci nebo složitější texty, protože se lidi líp soustředí, a vy tak snáz zvládáte udržovat diváckou pozornost. Na festivalu je tohle téměř vyloučené, takže se vybírají takzvané řachandy...

To, o čem víte, že vlastně okamžitě chytí?
V kapele tomu říkáme "taneční série".

Písničkařině nebo folku se však přece jen velmi těžko dá říkat taneční hudba!
Ale lidi na to opravdu tancují! A víte, že je na ně velmi pěkný pohled? Na festivalu je to dokonce příjemnější, než když sedí nebo stojí na místě.

Je samozřejmě možné říct, že tanec je fyzické vyjádření hudby. I té vaší?
V našem případě je to hlavně fyzické vyjádření radosti z hudby, a to nás samozřejmě těší!

Skupina Nerez, s níž jste hrála poměrně dlouhá léta, byla nesmírně oblíbenou kapelou. Poměřujete někdy svou vlastní kapelu bývalými úspěchy Nerezu?
Nikdy.

Když člověk poprvé slyší vaši skupinu Koa, působí na něho velmi středoevropsky až východoevropsky. Jako kdybych slyšel potulné kapely, které třeba ve Varšavě hrávají někde na rohu. Klarinet nebo saxofon, akordeon či kontrabas. Něco židovského klezmeru, kus cikánské hudby a ještě k tomu i ruských romancí. Znamená to, že už jste nadobro opustila svou španělsky zpívanou éru?
Snad ano, alespoň na čas. Ono se to tak nějak vyvinulo samo.

Vám se obvykle přičítá, že jste objevila například romskou zpěvačku Věru Bílou, z níž se dnes stává světový fenomén. A dnes máte ve skupině pianistu a akordeonistu Mária Biháryho, další obrovský talent, který přerůstá romskou komunitu. Co vás tak přitahuje na romské hudbě?
Nejspíš nostalgické vzpomínky na vlastní dětství na Starém Městě v Hradci Králové. Tehdy tam bydlela spousta romských rodin a správní frajeři v dederonových košilích hráli na kytaru u kašny a holčičky ochraptěle zpívaly.

Říká se, že moderní civilizace a s ní i spotřební populární hudba rozbila ten pravý folklor - ať už romský nebo jakýkoli jiný. Máte takový pocit?
Je to tak. Ovšem ona toho "moderní civilizace", jak říkáte, má na svědomí mnohem víc...

Vaše deska Barvy všecky je skoro rok po vydání vůbec druhým nejprodávanějším albem na české nezávislé scéně. Já vím, že to moc znamenat nemusí, protože se prodává všechno špatně... Ale napomohl vám k tomu i ten nešťastný omyl, když místo vás dostal při udělování cen Akademie populární hudby cenu někdo jiný?
Doufám, že ne.

Ale na novou desku to zdá se zatím ještě nevypadá. Skupina Koa působí trochu dojmem, že nikam nespěcháte.
My se postupně sbližujeme s novými písněmi, které s Máriem v současnosti nosíme na zkoušky. Je jich poměrně dost, ale my s tou další deskou rozhodně nechceme pospíchat.

Jak se staví vaše kapela k písničkám, které jim nosíte? Řeknou vám to otevřeně, když se jim skladba nelíbí?
Ono se jim to líbí! Jestli tedy nekecaj...

To je úcta ke kapelnici tak velká?
Bylo by velmi smutný, kdyby člověk musel složitě nutit někoho, aby hrál to, co se mu nelíbí. Takovou píseň bych asi vůbec ani hrát nechtěla. Ale už jsem zažila, že někdo kapele nutil písničku, kterou zbytek kapely jenom těžko trávil, a přestože jsme se ji nadřeli a poctivě ji hráli, sám autor po čase poznal, že to nefunguje, a navrhl, že ji hrát nebudeme.

Vaše skupina přináší jednoduché a přehledné písničky. Proti předchozím deskám, zvláště z vašeho "latinského období", jsou poměrně snadno srozumitelné. To bylo jejich cílem?
Ano. Mně vyhovuje, když jsou věci jednoduché. I můj bývalý spoluhráč Zdeněk Vřešťál říkává, že pokud písnička funguje u kytary, pak funguje i na jevišti, a má recht. Když je písnička špatná, můžete vymýšlet sebesložitější aranžmá - a stejně nepřežije.

Ale bývala tu třeba mertovská škola, která si naopak libovala ve složitém kytarovém doprovodu a komplikovaných textech. Jistě byla v mnohém dobrá a respektuhodná, ale ocenilo ji jen pro pár znalců. Ostatní na to kývali, protože se to nosilo, ale obvykle nevěděli, která bije.
To bylo období, kdy Vladimír zahájil něco, co tady vůbec nebylo. Ale my jsme neměli na to, abychom byli tak úžasně složití, jako byl on - takže jsme to museli dělat úplně jinak. Ostatně myslím si, že tu žádná "mertovská škola" nebyla, protože zkrátka nikdo nebyl takový jako Merta.

Co třeba Dáša Andrtová?
Dáša složitá skutečně je, ale úplně jinak. Po složité písničce u ní přijde jednoduchá skladba a lidi s tím jdou.

Já si myslím, že tehy to ale bylo dáno především tou dobou. Dnes je třeba právě Vladimír Merta taky o něco jednodušší. Mně s odstupem času totiž připadá, že tehdy to byla reakce na tu oficiální stupárnu, na ono bezzubé veselí a rádobysdělnost.
Ale i některé z těch tehdejších rádobysdělných písní dodnes velmi dobře přežívají. Tak asi byly sdělné...

Jak se dá zabránit tomu, aby umělec nedělal pouze tu řemeslnou machu? Tím, že například napíše málo písniček?
Tím, že píše, jenom když má puzení.

Kolik z toho, co napíšete vy, pak vyhodíte? Jak velký při tom máte odpad?
Žádný.

Takže skutečně každou písničku, kterou sama napíšete, dáte kapele a od ní se dostane až k lidem? To je velmi zvláštní. Vždyť u nás i ve světě je hodně hudebníků, kteří vyhodí osmdesát, nebo dokonce až devadesát procent toho, co kdy v životě napsali.
To se tedy musí hodně nadřít. Ale já jsem nikdy nebyla příliš produktivní. Proto jsem si vlastně nikdy ani nemohla žádný odpad dovolit.

S nikým kromě svých muzikantů ze skupiny se při tvorbě skladeb už neradíte?
Mám štěstí, že mám velmi přísnou paní manažerku. Dost na ni dám, protože je to moje kamarádka, která to se mnou myslí dobře. Písničku jí vždycky hraju do telefonu. Někdy ji hrávám i harmonikářce Radůze, to je taky jako já písničkářka a moje kamarádka, ale zpravidla se v úsudku s paní manažerkou neshodne.