Zuzana Navarová, bývalá členka kapely Nerez a uznávaná sólová zpěvačka, hledá stále nové výzvy. Jednou z posledních je čínština, kterou si pro radost studuje. "Já jsem dospívala na panamerické kultuře. Ale najednou jsem se dostala do životního stadia, že jsem si říkala: No, a to je všechno? Rozhodla jsem se všechno změnit. Začít úplně znovu," říká zpěvačka, která vystupuje se skupinou KOA. Loni všichni společně vydali stylově rozmanitou desku Barvy všecky, za niž málem dostali výroční hudební cenu Anděl v kategorii folk.

Jak jste pociťovala události kolem Anděla, kterého místo vás omylem dostala skupina Jablkoň?
Zrovna jsme měli koncert v Brně. Když jsme pak přejížděli do Ostravy, odpovídala jsem mobilním telefonem novinářům. Ve většině případů jsem měla pocit, že ani nevědí, kdo jsem a co dělám. Moje odpovědi je často přiváděly do rozpaků. Nemohli pochopit, že je mi to fakt jedno. Nebylo mi to jedno jen ve vztahu k lidem, kteří z problému měli oči navrch hlavy. Myslela jsem na pořadatele nebo právě na kluky z Jablkoně.

Přišlo vám po téhle aféře aspoň víc nabídek na koncerty?
Myslím, že víc nabídek jsme dostali po vydání našeho alba Barvy všecky. Po Andělech přišlo jen víc mailů. Lidi mi buď gratulovali, nebo mě litovali. Necítím, že s Anděly by se něco změnilo.

Někteří zpěváci nebo skupiny si pro ceny z různých důvodů nechodí. Vy byste ji osobně převzala?
To je hodně hypotetická otázka. Za prvé jsem na předávání cen nebyla, protože jsme hráli. Kdybych tam byla, asi bych si pro cenu šla. Ale spíš bych se sama sebe zeptala, jestli jsem ráda, že jsem tam nebyla. Můžu říct, že jsem ráda, že jsem tam nebyla.

Litry zeleného čaje

Jak radikálně jste před několika lety změnila svůj život?
Změnila jsem životosprávu i způsob přemýšlení. Od svých osmnácti nebo devatenácti let jsem cítila, že mi je pořád tak trochu špatně. Člověk si na to zvykne. Vždycky jsem si říkala: Čím bych to tak spravila? Dám si kafe. Zhoršilo se to. Tak cigárko. Bylo to ještě horší. Dala jsem si panáčka. Po jednom se to trochu zlepšilo a po třech už to bylo dobré. Ale ono nebylo možné pít každý den tři panáčky. Proto jsem všechno změnila. Začala jsem se prolévat litry zeleného čaje. Cítím se jako ve třinácti. Nic mě nebolí, nemám žaludeční neurózy, které jsem pociťovala dřív.

Změnil se i váš vztah k muzice?
Vykašlala jsem se na nějakou ctižádost. Našla jsem si jinou motivaci, která se asi někomu bude zdát naivní. Chceme hrát proto, že na koncertech je to hezké a lidi mají radost, která se přenáší i na muzikanty. Tím pádem mě přestalo rozrušovat, jestli mi někdo vydá desku, jestli se dostaneme do televize nebo natočíme videoklip. Výsledkem je, že nemáme videoklip, v televizi se téměř neobjevíme a v rádiu nás už skoro nehrajou. Ale máme koncerty, které nám dávají radost.

Myslíte si tedy, že věci se pohnou kupředu lépe právě tehdy, když se takzvaně přestane tlačit na pilu?
Ano. Ta odměna je obrovská. Člověk je svobodný. Dostala jsem se do takové profesní situace, že nic nemusím. To je úžasné. Před několika lety jsem měla pochybnosti, co vlastně budu v životě dělat. Jakou budu hrát muziku a s kým? Vykašlala jsem se i na tohle. A přišli ke mně naprosto přirozenou cestou a velice rychle muzikanti, kteří jsou i lidsky výborní. Před deseti nebo patnácti lety jsem se bála, že bych mohla někoho hudebně vykrást. Vymýšlela jsem proto zbytečně složité melodie. Teď se neobávám, že někoho vykradu. Když k tomu náhodou nevědomky dojde, tak co má být? Dříve jsem každý nápad čtyřikrát zkoumala, jestli není náhodou hloupý. Dnes ho nepřetřásám, ale prostě po něm sáhnu. Jak jsem se uvolnila, tak jsem se osvobodila a věci začaly volněji plynout.

Dostala jste se tímhle volným plynutím k nějaké hudební oblasti, která vás začala neodolatelně přitahovat, i když jste si něco takového předtím jen těžko dovedla představit?
Teď jsem pocítila neutuchající přitažlivost trampské písně. Nesmějte se, pro mě to byla naprosto netknutá oblast. Já jsem si zavzpomínala na léta, kdy jsem chodila do skauta, a už to bylo. Mile mě překvapilo, že kapela hraje novou písničku s velkým nasazením.

Vyznání barevnosti

Složení kapely KOA je kulturně pestré. I to vyplynulo samo od sebe?
Když jsem studovala na vysoké škole, chtěla jsem bydlet na koleji s cizinkami. Byly pro mě jako okna do cizí hudby. Zůstalo mi to pro celý život. Vždycky jsem měla velice blízké kamarády po celém světě. Líbila se mi možnost, že by v jedné kapele hráli muzikanti několika národností. Je pravda, že v naší kapele to doslova neplatí. Kluci mají české maminky. Odmalička zažívají kontakt různých kultur. Jsou mnohem otevřenější, než kdyby tuhle možnost uvnitř vlastní rodiny neměli. To je obrovská výhoda pro ně i pro mě.

Kde je písničkář a muzikant Iván Gutiérrez, který s vámi dříve vystupoval?
Naposledy jsem s ním mluvila před Vánocemi. To byl ještě v Madridu. Myslím, že na Vánoce jel za rodiči na Floridu, což dělal každoročně. Doufám, že se mu vede dobře, a přeji mu, aby tam konečně začal hrát.

Litoval, že odjel z Prahy?
Obávám se, že litoval, byl smutný. Hodně se mu stýskalo.

Na desce Barvy všecky zní asi pět nebo šest jazyků. Když se pro některý z nich rozhodnete, přicházejí s ním i příslušné hudební motivy - portugalské, arabské či jiné?
Každý jazyk v sobě má hudbu svého národa. Cizí slova mají v naší muzice dokreslovat atmosféru písně. Nepovažuji za podstatné, aby člověk věděl, co ta slova znamenají, i když samozřejmě korespondují s češtinou. Významová stránka cizího jazyka je obsažena v tom svém zvuku.

Album Barvy všecky může působit proti předsudkům včetně rasismu. Měli jste i tohle na mysli, když jste je natáčeli?
Samozřejmě. Název Barvy všecky v sobě nese protirasistický význam.